Nejnovější

Když se ze zážitku snů vyklube nejhorší noční můra...

Moje poděkování patří Dagmar z nakladatelství Leda, která mi knihu nabídla k recenzi a zajistila mi tak několik pěkně napínavých večerů.

Laura "Lo" Blacklocková dostane v práci naprosto jedinečnou příležitost. Může se jako záskok za svoji šéfovou zúčastnit první plavby luxusní jachty Polární záře. Nad nabídkou přirozeně dlouho neváhá a vyráží za dobrodružstvím. Hned na začátku výletu se ale stává svědkem něčeho děsivého. Krvavá šmouha, tělo hozené přes palubu, pohřešovaná dívka. Vše vypadá jasně, ale záleží na úhlu pohledu. Může existovat vražda, když nemáte tělo? Může dojít k únosu, když nikdo nikoho nepohřešuje? Může být luxusní loď děsivým popravištěm?
Ruth Ware je mi - asi jako Vám všem - dobře známá díky její knize Všude kolem černý les, která u nás před nějakým časem vyšla. Tak dlouho jsem se na ni chystala, až vyšla od autorky další novinka... Ne, že by se mi něco podobného už nestalo s jinými autory. Když mi Dagmar z Ledy nabídla Ženu z kajuty č. 10 k recenzi, vůbec jsem neváhala a s nadšením jsem její nabídku přijala. A jsem moc ráda, protože jsem si čtení užila a jsem teď ještě přesvědčenější o tom, že si musím konečně pořídit i autorčinu předešlou knihu.
Žena z kajuty č. 10 je pro mě jedním z těch pomalejších, avšak velmi solidně budovaných thrillerů. Atmosféra je vystavěna postupně a důmyslně, s náznaky a adekvátním množstvím tajemství a nejasností. Sám čtenář váhá, zda může Lo vše věřit, nebo zda k ní má raději přistupovat s trochou skepse a podezření. Pozvolné tempo knihy autorka vynahrazuje závěrem, který se nebojím označit za zběsilý a díky kterému jsem finální fázi čtení absolvovala skutečně se zatajeným dechem. Pravda, možná, že ten konec je trochu dramatičtější, než by bylo nutné, ale knihu to nijak nesráží, naopak. Sedělo mi to tam a byla jsem proto velmi spokojená. 
Asi nejslabším článkem knihy pro mě byly postavy, přišly mi totiž hodně šablonovité, ale ono to v takovémto žánru není vždy na škodu. Lo je zbrklá a neustále panikaří, málokdy zachová chladnou hlavu a to ji dostává do dalších potíží, bez kterých by nebyl děj tak zamotaný a komplikovaný. Ostatní pasažéři pro mě byli napsáni spíše pod diktátem příběhu, než že by je autorka nechala se rozvíjet. Mrzelo mě, že některé vztahy zůstaly nedořešeny, a tak byly okamžiky, kdy byla v knize zaměřena pozornost právě na vedlejší postavy, trestuhodně nevyužité. Nejvíce mě to zklamalo asi u hlavního padoucha, jehož motivy byly vysvětleny opravdu stručně a povrchně. Tento problém patrně souvisí s tím, že samotný námět knihy nepatří mezi ty nejoriginálnější, a je proto obtížné nějak dramaticky pracovat s vývojem postav.
Přestože mám za sebou thrillery, které měly rychlejší spád či nápaditější zápletku, musím Ženu z kajuty č. 10 hodnotit opravdu vysoko. Ono vždycky nejde jen o to, být strašně originální. Autorka pro mě představuje onoho poctivého spisovatele, který píše systematicky, vše má promyšlené, nedopouští se nepřesností a chyb. Jasně, něco Vám může připadat přehnané, ale máte jistotu, že autorka to takhle chtěla. Ruth Ware mě v této knize přesvědčila o svých spisovatelských kvalitách, ať už jde o neuvěřitelnou čtivost příběhu nebo o to, jak precizně je kniha vystavěná. Za mě tedy velké nadšení. Musím tady také vyzdvihnout český překlad, který se podle mě skutečně povedl a až na pár opakujících se výrazů, které mi přišly trochu mimo (hlavní hrdinka kvůli mořské nemoci opakovaně blinká, a já Vám nevím, ale v mém světě blinkají jen malé děti), patří k těm nejpovedenějším v poslední době (a že je těch dobrých překladů teď jako šafránu).
A ještě jednu věc musím vychválit až do nebes, a to je obálka, která je úplně neuvěřitelně krásná a řadím ji mezi ty největší skvosty v mé knihovně. Jsem čtenářem, kterému se zavděčíte prací s různými texturami a povrchy, takže ty stékající kapky jsou pro mě úplnou pastvou pro oči.
Kniha ode mě tedy získává parádní čtyři hvězdičky, tu jednu nechám schovanou za nedotažené osudy postav, za nedostatečnou nápaditost, a za to, že to na mě bylo přeci jen z většiny dost pomalé a místy vysloveně natahované. Ovšem přesto hodnotím Ženu z kajuty č. 10 jako jeden z nejlepších thrillerů letošního roku a jako počin, který si zaslouží pozornost širokého publika, protože dokáže zaujmout nejrůznější čtenáře - nejen thrillerové fajnšmekry nebo naopak žánrové nováčky. Podle mě perfektní tip na vánoční dárek, tak se po knížce podívejte! 

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Woman in Cabin 10
Název knihy (česky): Žena z kajuty č. 10
Autor: Ruth Ware
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Leda
Počet stran: 368
Mnoho z vás jistě zaznamenalo kampaň společnosti Saal Digital, která na Instagramu hledala dobrovolníky na otestování jejich produktů. Fotoobraz je věc, kterou plánuji pořídit už dlouhé roky, ale stále jsem vybírala a rozhodovala se a nakonec to nikdy nedopadlo. Když mi nabídka od Saal Digital umožnila vyzkoušet tvorbu vlastního obrazu za recenzi, neváhala jsem. Rozhodla jsem se pro pásmo fotek s osudovými muži mého života...
Nejprve musím s radostí pochválit opravdu variabilní výběr toho nejzákladnějšího - rozměrů a materiálu obrazu. U Saal Digital si skutečně vyberete přesně to, co se vám líbí a co se vám hodí do vašeho domova. Rozměrů je spousta, od tradičních až po netypické. To stejné platí pro materiály, kterých máte na výběr takové množství, že je až těžké se rozhodnout. 
Já nakonec vybrala levnější variantu materiálu a větší formát, obraz totiž bude umístěn v obýváku, který patří k největším pokojům v domě, takže pidiobrázek by u nás neměl mnoho smyslu. 
Dále musím vyzdvihnout naprosto senzační, intuitivní prostředí pro tvorbu fotoobrazu. Veškeré parametry nastavíte snadno a jednoduše. Fotografie můžete i upravovat a se zvolenými fotkami v rámci editoru dále pracovat.
Já jsem se při tvorbě obrazu rozhodla pro ponechání původních fotek, máme je pořízené zrcadlovkou a chtěli jsme, aby se barvy zachovaly ve své původní podobě.
Na fotce to asi není dostatečně patrné, ale zvolený materiál Alu-Dibond má báječně zpracovaný povrch. Ten je neuvěřitelně věrný původním barvám a za každého světla vám udělá radost - slunce ani umělé osvětlení se od něj nijak neodráží, takže ať se na fotku podíváte kdykoliv, potěšíte své oko. Právě povrch obrazu pro mě byl asi největším a nejpříjemnějším překvapením, je vážně velmi kvalitní a obraz zdvihá o další úroveň.
 
 
Obraz přišel v obrovském balíku, byl zabalený strašně poctivě a dorazil díky tomu v absolutně perfektním stavu. Položený byl na silné, tvrdé, kartonové desce, dále byl zabalen v ochranné měkké balíkové fólii. Toto všechno bylo dále obaleno několika vrstvami plastové folie (tu na fotkách bohužel nemůžete vidět, obraz jsme doma rozdělávali pozdě večer a fotky jsem pořizovala později - v momentě, kdy už byla folie vyhozená). Balík byl také dostatečně velký rozměrově, karton opravdu hodně přesahoval rozměry samotného obrazu a zajistil tak, že se při přepravě neobouchaly rohy a okraje. Co se balení týče, lepší práci jsem zatím asi u žádné zásilky neviděla, takže paráda!
 
Takovýhle krásný obraz Vás vyjde zhruba na patnáct set korun. Po objednávce vám dorazí během pár dnů a může vám dělat radost naprosto kdekoli ve vašem domově. My jsme se rozhodli pro obývací pokoj.
Saal Digital srdečně děkuji za možnost jejich fotoobraz vyzkoušet. Od začátku do konce to pro mě byla příjemná záležitost. Prostředí, ve kterém obraz tvoříte, je pro zákazníka jednoduché a bezproblémové. Komunikace s e-shopem je na vynikající úrovni a jejich produkty jsou báječné. U nás doma bude fotoobraz dělat radost nejenom mě, ale i dalším členům mé rodiny.
Děkujeme 💗
Říjnové čtení se neslo ve znamení kontrastů. Na jedné straně úchvatné knihy, které ve mně stále rezonují a musím nad nimi přemýšlet, na straně druhé ohromná zklamání. Pojďte se mnou kouknout na říjnové shrnutí a nezapomeňte mi v komentářích napsat, co všechno jste v říjnu přečetli vy, která kniha vás dostala nejvíce a třeba i to, jestli vás nějaká naopak zklamala a proč. Budu se moc těšit na vaše názory a tipy :)
Já jsem v říjnu zvládla přečíst pět knih, z toho dvě byly docela tlusťoučké, takže jsem vcelku spokojená. Do konce roku bych ale ten měsíční průměr chtěla trochu vytáhnout, jenže… práce, vánoční přípravy, zařizování. Nevím tedy, jak ty moje velkolepé plány vyjdou, snažit se ale nepřestanu.
První říjnovou přečtenou knížkou byl Manželský pakt, ze kterého jsem byla ohromně nadšená. Velmi čtivý styl vyprávění, neotřelý a neskutečně napínavý příběh, vynikající práce s hlavními postavami. Samozřejmě, že si kniha právem vysloužila plných pět hvězdiček. 
Na Manželský pakt jsem navázala Hračkářem. Dalším vynikajícím počinem, který mě velmi zasáhl. Příběh odehrávající se zčásti v současnosti a zčásti v době druhé světové války je zajímavou – nebojím se říct skoro až studií lidského strachu, slabostí a přetvářky. Hračkář vás donutí přemýšlet ještě dlouho po dočtení knížky. Příběh je navíc ozdoben neuvěřitelným vyústěním, které je sice více než logické a čtenáři dává smysl, přesto však dokáže šokovat. Klobouk dolů před autorem a dalším plných pět hvězdiček.
Třetí přečtenou knížkou a také posledním titulem, ze kterého jsem byla v říjnu unesená, byli Zimní muži. Tenhle velkolepý román o válce, o morálce, o lidských volbách a o tom, jak moc člověka promění utrpení, mi v mnohém připomínal ty nejúžasnější Remarquovy romány. Čtení to sice bylo náročné, ale stálo to za to. Velké doporučení všem, kdo se o válku v literatuře zajímají. Tohle je nutnost.
Zbylé dvě knihy už pro mě byly bohužel docela zklamáním. Nejdříve mě zaskočila nová kniha od Lauren Graham, od které jsem si slibovala spoustu legrace a spoustu zákulisních zážitků z placu Gilmorových děvčat. Bohužel, přijde mi, že se na knize podepsal nějaký přehnaně pilný editor, který z okouzlujícího projevu téhle sympatické herečky udělal klasický, ničím nevybočující, průměrný životopis. Proto jsem hodnotila třemi hvězdičkami.
Listopad jsem uzavřela bohužel nehezky, a to krátkou novelou Opozdilec… Tahle knížka mi vůbec nesedla, přišlo mi, že autor se s vážným tématem, které si vybral, nedokázal poprat ani trochu na úrovni. Chyběla práce s postavami i nějaká smysluplnější výstavba děje. Za mě dvě hvězdičky.
V listopadu si chuť zatím spravuji, momentálně čtu Ženu z kajuty č. 10, která mě moc baví, jen toho času bych potřebovala více. Tak uvidíme, jak bude vypadat tento článek za měsíc.
Říjen 2017
Počet přečtených knih: 5

1. Manželský pakt
| Michelle Richmond | 504 stran | 28. 9. - 12. 10. 2017 |
- recenze -
2. Hračkář
| Liam Pieper | 240 stran | 7. 10. - 17. 10. 2017 |
- recenze -
3. Zimní muži 
| Jesper Bugge Kold | 376 stran | 17. 10. - 24. 10. 2017 |
- recenze -
4. Rychleji mluvit nedokážu - Od Gilmorových děvčat ke Gilmorovým děvčatům
| Lauren Graham | 208 stran | 24. 10. - 25. 10. 2017 |
- recenze -
5. Opozdilec
| Dimitri Verhulst | 128 stran | 18. 10. - 26. 10. 2017 |
- recenze -

Počet přečtených stran: 1 456
Průměrný počet stran za den: 47 😓
Další měsíc je pryč, a už asi není přehnané říci, že Vánoce jsou za rohem. Jak se těšíte? A už se chystáte? Já už mám nějaké dárečky a pomalu se připravuji na tu nádhernou předvánoční atmosféru - která je na Vánocích stejně nejkrásnější. Letos to u nás ale asi nebude slavné s výzdobou, Arnold všechny věci buď rozbije nebo sní, takže máme teď víceméně všechno, co je nám drahé, schované po skříních (a někdy bychom si tam nejradši sami zalezli taky).
Tak, dost povídání, pojďme mrknout na říjnové novinky... Nezapomeňte mi dole v komentářích dát vědět, jaké nové knihy se v uplynulém měsíci objevily ve vašich knihovnách, jestli jste nějaké novinky rovnou i přečetli a jak se vám případně knihy líbily. A na co se těšíte v listopadu?
První hromádku tvoří objednávka ještě ze září, která dorazila hned v prvních říjnových dnech. Dokupuji si zlevněné odeonky, které mě teď začaly hodně bavit, a přihodila jsem Na Sibiř, což je titul, po kterém už dlouho pokukuji, tak konečně nastal čas ho pořídit.
Říjen se také nesl ve znamení recenzních výtisků, kterých se sešlo opravdu hodně. Hračkáře, Zimní muže Rychleji mluvit nedokážu už mám i přečtené a zrecenzované. Ženu z kajuty č. 10 čtu právě teď a strašně mě baví, jen toho času bych si přála mít víc. Snad to o víkendu mezi všemi pracovními povinnostmi stihnu dolouskat :)
Další přírůstky jsem ulovila během jednoho takového milého zařizovacího dne s maminkou, a představte si, ani jedna z knížek na fotce nestála více jak stovku. Takže jsem je tam samozřejmě nemohla nechat, to je jasné :)
Knížky Budu vším, čím mě chceš mít a Chlapec v pruhovaném pyžamu jsem dala sama sobě jako dárek za jeden velký úspěch. Na Budu vším, čím mě chceš mít, kterou v září vydalo nakladatelství Domino, mě nalákala Šárka z Knižního ráje, tak se moc těším. Od Boynea jsem pak nedávno četla Chlapce na vrcholu hory, tak jsem se konečně - doslova po letech - rozhoupala k dokoupení jeho starší knížky a jsem zvědavá, jaký dojem ve mně zanechá. 
Celý měsíc pak uzavřel ještě jeden recenzní balíček od nakladatelství Domino, ve kterém jsem našla Dítě od Fiony Barton (z její Vdovy jsem byla loni hrozně nadšená - recenzi najdete tady) a Měla jsi vůbec někdy rodinu? od Billa Clegga. Právě od druhé jmenované čekám hodně silný příběh a strašně se tedy těším.
Říjnový souhrn
Počet nových knih: 19
Počet koupených knih: 13
Počet recenzních výtisků: 6
Počet knih jako dárky: 0
Počet vyhraných knih: 0
1. Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii (Mohsin Hamid)
2. Krvavý duben (Ismail Kadare)
3. Meursault, přešetření (Kámel Daúd)
4. Na Sibiř (Per Petterson)
5. Roviny života (Julian Barnes)
6. Hračkář (Liam Pieper)
- recenze -
7. Zimní muži (Jesper Bugge Kold)
- recenze -
8. Žena z kajuty č. 10 (Ruth Ware)
9. Nehoda (Chris Pavone)
10. Čerň a stříbro (Paolo Giordano)
11. Chyť mě (Lisa Gardner)
12. Zloděj kufrů (Arnošt Lustig)
13. V plamenech (Rosamund Lupton)
14. Kam se poděla Elizabeth (Emma Healey)
15. Chlapec v pruhovaném pyžamu (John Boyne)
16. Budu vším, čím mě chceš mít (Mindy Mejia)
17. Rychleji mluvit nedokážu - Od Gilmorových děvčat ke Gilmorovým děvčatům (Lauren Graham)
- recenze -
18. Dítě (Fiona Barton)
19. Měla jsi vůbec někdy rodinu? (Bill Clegg)

Listopad se nese v duchu parádních podzimních novinek.

Po říjnové smršti přichází - alespoň pro mě - o něco klidnější listopad. Kromě novinek od nakladatelství Domino, nového Roberta Bryndzy a posunutého vydání druhého dílu Illuminae nemám vlastně žádné absolutní must have. Přesto mám pro vás kromě zmiňovaných i pár dalších novinek, které mi padly do oka...
Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, na co se v listopadu nejvíce těšíte vy a co vám rozhodně nesmí uniknout 😊
Prozření (Jessica Shattuck)
Ano, mám tu opět druhou světovou... Je to zkrátka téma, které mě zajímalo vždy, a v současné chvíli mám období, kdy ho vyhledávám ještě víc. Prozření, které na začátku listopadu vyjde u Domina, je pro mě proto nutností! Příběh nacistických vdov vypadá jako jeden z titulů, které na válečné téma budou nahlížet z originálního úhlu pohledu. Takže za mě veliké těšení!
Na troskách nacistického Německa se Marianna von Lingenfelsová snaží splnit slib, který dala svému muži, popravenému za spoluúčast při atentátu na Hitlera: nalézt a zachránit manželky a děti ostatních spiklenců. Společně s šestiletým Martinem se vydává přes zbědovanou zemi do Berlína - tam mezi sovětskými vojáky zakouší největší ženské ponížení chlapcova matka, krásná a naivní Benita. Později se podaří zachránit ještě Aniu a její dva syny, které konec války přivedl do sběrného tábora, stejně jako další miliony vykořeněných lidí. Nesourodá skupina se usadí na staletém sídle rodu von Lingenfelsů, kdysi impozantním hradu uprostřed Bavorska, který býval místem setkání nejvyšších společenských vrstev. Nyní se válkou těžce zchátralá pevnost stává útočištěm tří zdrcených žen, kterým z někdejšího života zbylo jen velmi málo. Marianna věří, že prožitá bolest a tragické okolnosti budou dostatečně silným pojidlem, aby s Benitou a Aniou dokázaly držet pospolu. Brzy však začíná zjišťovat, že předválečný život ji i její společnice definoval natolik rozdílně, že nyní nenacházejí společnou řeč. Přesto se snad až posedle snaží dostát svému slibu, aby nakonec došla zdrcujícího poznání, že i nejušlechtilejší úmysly mohou dláždit cestu do pekel.
Byly tady, a už nejsou (Haylen Beck)
Psychothriller, jak má být... Byly tady, a už nejsou vypadá neskutečně slibně a navíc Domino, že. Myslím, že vysoká očekávání jsou na místě!
Audra v sobě konečně našla dost odvahy, aby utekla od násilnického manžela. Teď sedí v autě, na zadních sedačkách jsou připoutány její malé děti, a společně jedou vstříc své šanci na nový, lepší život. Volí trasu po okresních silnicích, aby se vyhnuli nežádoucí pozornosti. A právě když projíždí po pusté cestě kdesi v Arizoně, už velmi daleko od bývalého domova, postřehne ve zpětném zrcátku jakýsi pohyb. Pozornější pohled jí ukáže policejní vůz, který je sleduje se zapnutým majákem. Audra zastaví u krajnice. Je si až bolestně vědoma faktu, na jak odlehlém místě se ona a její děti nachází. Vystoupí z auta – a tím okamžikem se její šťastný útěk mění na nejhorší noční můru, která vysoce předčí veškeré představitelné obavy: netuší, proč ji místní šerif zatkl. Ví jen to, že když se v jeho doprovodu dostala na stanici, policisté jí tvrdí, že v autě žádné děti nebyly...
Klub zabijáků (Paul Finch)
3. díl v sérii Mark Heckenburg
Sérii s Markem Heckenburgem mám rozečtenou a moc mě baví. V Klubu zabijáků se vrací motiv prvního dílu, který zůstal docela otevřený. Jsem napnutá, jak to autor vymyslel a jaké všechny komplikace si pro chudáka Marka tentokrát přichystal.
Že po někom jdeš, ještě zdaleka neznamená, že on nejde po tobě. Pro detektiva Marka "Hecka" Heckenburga to byl nejprve obyčejný pracovní den. Právě vyšetřoval tři vraždy na severovýchodě Anglie, když k němu doputovala zpráva, že z ostře střežené věznice uprchl Magor Mike Silver, šéf rozprášeného Klubu sympaťáků. Trasu jeho útěku vyznačila zkrvavená těla zabitých policistů. Ale to ještě není všechno, co se má Heck dozvědět. Ještě se bude vraždit dál. Z celé Anglie přicházejí zprávy o krutě mučených a morbidně zavražděných lidech. Zdá se, že Klub se pustil do toho, čemu se v hantýrce podsvětí říká čištění: čistí zemi od všech, kteří s jejich kriminálním podnikáním mohou mít jakoukoli spojitost. Policie okamžitě vyhlásí masivní pátrací akci a Heckenburg ani na okamžik nepochybuje, že se na ní bude podílet. Mýlí se. Bez jakéhokoli vysvětlení je postaven mimo službu. Heckovi se to nelíbí a zuby nehty se brání. Hodlá jít po gaunerech z Klubu, přestože oni se zároveň rozhodli jít po něm...
Temné hlubiny (Robert Bryndza)
3. díl v sérii Erika Fosterová
Bryndzova série je jednou z nejčtivějších záležitostí, k jakým jsem v poslední době čtenářsky přičuchla... Odůvodňovat nadšení z nového dílu je proto asi zbytečné :)
Některá tajemství mají raději zůstat hluboko skryta... Když dostane detektiv šéfinspektor Erika Fosterová tip, že by klíčový důkaz ve velkém drogovém případu mohl být ukryt v zatopeném lomu na okraji Londýna, nařídí jeho prohledání. Z hlubin však její kolegové vyzdvihnou nejen důkazy k tomuto případu, ale i kostru malého dítěte. Pozůstatky jsou rychle identifikovány jako Jessica Collinsová. Sedmiletá dívka, jejíž zmizení plnilo stránky novin před šestadvaceti lety. Erika musí začít spojovat střípky z minulosti se současností a nořit se stále hlouběji do rodinných vztahů Collinsových i do života vyšetřovatelky Amandy Bakerové, která si nepřestala vyčítat, že zmizení holčičky nedokázala vyřešit. Erika brzy zjistí, že toto vyšetřování bude jistě jedno z nejsložitějších a nejnáročnějších v její kariéře. Někdo si totiž nepřeje, aby byl případ vyřešen. A udělá všechno, aby Eričino pátrání zastavil…
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (Ladislav Zibura)
Ladislav Zibura, to je můj velký rest. V listopadu vychází jeho další kniha, která je pro mě zakovou upomínkou, že bych se do jeho tvorby, kterou všichni tak zbožňují, měla už konečně také pustit.
Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách. O čem to je: Mladý poutník se vydá pěšky probádat Kavkaz. Očekává nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkne z nohou. Komu to můžu koupit: Všem příznivcům cestování, poutavých příběhů a humoru. Co se mi na tom může líbit: Vtip, dobrodružství, hodně obrázků a krátký text. Jak to skončí: Přežije a vrátí se domů stopem.
Kniha noci (Rodrigo Blanco Calderón)
V poslední době přicházím odeonkám na chuť a z listopadových novinek mě nejvíce zaujala právě Kniha noci. Úplně neplánuji pořizovat ji hned, ale na seznam ji rozhodně píšu a snad se k ní časem propracuji.
Caracas 2010: společnost je paralyzována režimem Huga Cháveze, chybí potraviny, jsou přerušovány dodávky elektřiny. Dva přátelé – psychiatr a spisovatel – se scházejí v asijském bistru a debatují o literatuře, hudbě a aktuálních vraždách venezuelských žen. Spisovatel má v hlavě velký „gotický“ román nazvaný The Night podle kultovní skladby skupiny Morphine. Autor představuje desítky osudů drobných hrdinů, které míchá s reálnými postavami ze světa hudby, literatury a politiky. Závěr díla je apokalyptický: i múza našich přátel Margarita je s vlastní matkou brutálně zavražděna. Přátelé se rozcházejí. Caracas se propadá do nekonečné tmy.
 
Všechny obrázky a anotace použité v tomto článku jsou převzaté z webů www.neoluxor.cz a www.dominoknihy.cz.

Před realitou utíkáme každý po svém... do světa zastřeného mlhou demence ale málokdo.

Désiré Cordier se v pokročilém věku rozhodne, že je čas zatočit se svým dosavadním životem a konečně se vymanit ze zajetí své neustále si stěžující manželky. Jeho způsob, jak z reality uniknout, je vskutku ojedinělý - Désiré se rozhodne dokonale předstírat, že pod vlivem stařecké demence postupně chátrá a degraduje. Jeho výkon je natolik autentický, že přesvědčí i lékaře. Netradiční hrdina se tak ocitá ve svém vytouženém domově pro seniory. Jaká je ale cena za takovéto životní představení?
Krátká próza belgického autora pro mě byla velkým zklamáním. Byla to první kniha dotýkající se stařecké demence, do které jsem se pustila od doby, kdy podobná záležitost zasáhla naši rodinu a nakonec mi vzala jednoho z mých nejbližších. V literatuře je pro mě tohle téma hodně citlivé a zatím jsem se mu vyhýbala. Musím konstatovat, že moje rozhodnutí sáhnout nejprve po něčem, co tuto problematiku nahlíží z netradičního úhlu, bylo patrně velmi chybné.
Opozdilec se mi nelíbil. Nelíbilo se mi, jak autor pracuje s námětem, nelíbilo se mi, jak vykresluje své postavy, nelíbilo se mi, jak nedokáže udržet smysluplnou nit svého vyprávění a nelíbilo se mi, jaký konec zvolil. Jo, opravdu se mi to celé dost nelíbilo.
Z autorova projevu je strašně násilně cítit snaha o to šokovat čtenáře, vytvořit jakousi parodii nemoci i institucí, v nichž pečují o tyto pacienty, pustit se do neobyčejných nechutností a celé to servírovat jako strašně vtipnou záležitost. Pro mě osobně to bylo jen hrubé, neomalené, místy velmi vulgární a především prostoduché. Nepřišlo mi to jako jakkoliv zajímavá sonda do jakéhokoliv problému. Spíš takový výlev směřující odnikud nikam, který toho žádnému čtenáři mnoho nedá.
Jediným momentem, kdy jsem začala doufat, že by to snad autor skutečně mohl na poslední chvíli zachránit, byla taková vrcholná scéna v samém závěru. I tu ale Verhulst naprosto nesmyslně utnul, nechal ji vyšumět a nedořešil ji. Místo toho se rozhodl knihu ukončit za pomoci finále, které pro mě osobně bylo velmi kýčovité, přestože nemohu autorovi upřít, že skutečně odráželo realitu společnosti. (Spoiler: Takhle to fakt funguje, když někdo umře. Mnozí si najednou vzpomenou. Najednou mluví. Ale pak jde život dál.)
Největší míru viny za tohle fiasko přisuzuji autorově nevědomosti. Dočetla jsem se o něm, že jeho dětství bylo poznamenáno dětskými domovy a náhradními rodinami a že z těchto svých zkušeností čerpá v některých svých dílech. Myslím, že u toho měl zůstat. Nechci a nemohu ho obviňovat z toho, že s lidmi trpícími demencí zkušenost nemá, ale působí to na mě tak. Nebo pokud má, rozhodně se s ní nevyrovnal. Něco takového by totiž nemohl napsat. Možná jsem útlocitná, ale některé pasáže knihy se mě opravdu dotýkaly, přišly mi jako výsměch a projev absolutního ignorantství okořeněného nulovou úctou.
Oprostím-li se od těchto - řekněme osobních - důvodů ke kritice, kniha pro mě stejně vykazovala celou řadu problémů. Jedním z nich je autorova nulová práce s postavami, které se nejenom nevyvíjí, ale navíc nejsou příliš dobře a smysluplně vykresleny ani jejich charakteristiky. Dále bych vytkla velké množství určitých výkřiků - nevím, jak lépe to pojmenovat. Autor vypráví, vypráví - a najednou odskočí na dva odstavce k něčemu úplně jinému, co do kontextu nezapadá a příběh to neobohacuje.
Možná si po přečtení této recenze někteří řekněte, že jsem se příliš nechala strhnout svými zážitky a zkušenostmi. Ale při čtení se málokdo zcela oprostí od toho, co prožil nebo co zažívá právě teď. Knihy na nás nemohou působit stejně. Na mě Opozdilec udělal dojem velmi špatný a věřím, že spousta z vás, kdo se s podobnou nemocí setkali, by mi dala za pravdu. Dalším čtenářům ale možná kniha může připadat jako docela vtipný obrázek naší chátrající společnosti. Nevím, třeba to tak za čas také uvidím, myslím si však, že ne. Jsem pro každou legraci, ale když se humor projevuje na účet pokory, úcty a respektu, nedokážu jej ocenit. Proto a pro nehezkou práci s postavami a nesmyslnost dějových odboček nemohu hodnotit jinak než 2 hvězdičkami.
 
Název knihy (originál): De laatkomer
Název knihy (česky): Opozdilec
Autor: Dimitri Verhulst
Rok vydání (originál): 2013
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 128

Nová biografie představitelky Lorelai osloví především skalní fanoušky seriálu, kteří jsou ochotni přehlédnout nějaký ten nedostatek.

Za poskytnutí recenzního výtisku srdečně děkuji nakladatelství Omega a e-shopu Knihy Dobrovský.
Lauren Graham je nám všem dobře známá jako Lorelai z Gilmorových děvčat. Sympatická herečka nyní vydává novou knížku, ve které mapuje svoji - ne vždy sluncem zalitou - cestu Hollywoodem.
Pozorný čtenář tohoto blogu si jistě všiml, že zatímco některé čtenáře biografie baví, já k fanouškům tohoto žánru zrovna nepatřím. A pokud už se do nějakého životopisu pustím, většinou mě zajímají osudy obětí zločinu nebo portréty z války. Biografii nějakého moderního umělce jsem nečetla, ani nepamatuji, pokud vůbec. Přesto patřila kniha Lauren Graham k těm titulům, které mě v rámci podzimních novinek zaujaly nejvíce. Těšila jsem se na čtení plné zábavy a neotřelého humoru. Je mi proto hodně líto, že musím říct, že jsem byla z knihy velmi zklamaná.
Přestože jsem byla ve svých očekáváních střízlivá (znám se a vím, proč biografie nečtu), myslela jsem si, že Laurenin osobitý projev by mohl příjemně překvapit. Místo toho na mě kniha zapůsobila, jako když ji nějaký přehnaně agilní editor začátečník rozcupuje na kousky, vyhodí všechny ty spontánní a uvolněné části, a nechá biografické vyprávění podle učebnicové šablony. 
Celá kniha mi přišla neskutečně neosobní a poněkud odtažitá, plná hollywoodských klišé, vůči kterým se na začátku sama Lauren tak moc snaží vymezit. Spousta nic neříkajících historek o lidech, jejichž jména vám mnohdy nic neřeknou, patetické pasáže plné dojímání a nekonečných proudů slz, a především - dost viditelná absence nějakého skutečně poutavého vyprávění o Gilmorových děvčatech.
Pokud od knihy čekáte nějaké prima zákulisní příběhy, vtipné historky z natáčení a celkově něco, co vám obrázek Lauren ve vaší hlavě dokreslí a potvrdí vám, že její Lorelai není jen tak nějakou postavou ze scénáře, rychle svá očekávání omezte na minimum. Text je poměrně zmatený a celý takový povrchní. Lauren se sice zmíní o mnoha věcech z jejího života, žádná z nich ale není pořádně dotažená do konce, takže to celé působí tak nějak roztahaně a nedopsaně. Slibované fotky z natáčení jsou také pouhým lákadlem - pokud za ně nepovažujete pár malinkých snímků nevalné kvality, o kterých nemůžete říct, že už byste je snad někdy neviděli.
Od knihy jsem kolem dokola čekala tak nějak víc - víc laskavosti, víc humoru, víc zákulisí, a především - víc Lauren. Takto je to jen průměrná oddechová knížka, která vás rozhodně neurazí, ale ani nenadchne. Slupnete ji za dva dny a za týden na ni už nepomyslíte. 

Knihu můžete koupit zde nebo zde.

 
Název knihy (originál): Talking as Fast as I Can - From Gilmore Girls to Gilmore Girls
Název knihy (česky): Rychleji mluvit nedokážu - Od Gilmorových děvčat ke Gilmorovým děvčatům
Autor: Lauren Graham
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 208

Hranice mezi dobrem a zlem je tenčí, než si myslíme.

Tímto mnohokrát děkuji nakladatelství Jota a jejich nejmilejší Lucce, která mi poskytnutím recenzního výtisku zprostředkovala tento výjimečný zážitek.

Bratři Karl a Gerhard žijí obyčejné životy v Hamburku. Každý z nich je poznamenán určitými strastmi a obdařen jistým nadáním. Jejich život plyne v poklidném rytmu do chvíle, kdy celé Německo sevře ocelová pěst nacismu a Adolfa Hitlera. Oba bratři jsou odhodláni se na režimu žádným způsobem nepodílet, jenže ne všechna rozhodnutí jsou v jejich rukou. Zahnáni do kouta, obávajíc se o životy svých blízkých, vstupují do SS. Karl i Gerhard chtějí jediné, přežít válku a vrátit se ke svému životu. Jenže válku nemůžete jen pročekat... A tak se dobří lidé postupně proměňují a zjišťují, že jejich život už nikdy nebude stejný. Je možné se vyrovnat s prožitými hrůzami? Je možné obhájit všechna svá rozhodnutí? Znamená vrátit se z války to samé co přežít?
Na Zimní muže jsem se klepala od chvíle, kdy jsem knihu poprvé zaznamenala. Konečně jsem se teď v říjnu dočkala a díky Lucce z nakladatelství Jota jsem se mohla v tomto týdnu ponořit do neskutečného vyprávění, které nám autor připravil.
Hned na úvod považuji za nutné říci, že tato novinka není žádnou jednohubkou. Je to velmi náročné čtení a rozhodně není pro každého. Na knize je poměrně dost vidět snaha o vytvoření velkého příběhu, který ve čtenáři vzbudí potřebu zamýšlet se nad tím, kde leží hranice morálky, co s lidmi skutečně udělá válka, či co je ve skutečnost dobro a zlo.
Zimní muži jsou knihou, která si evidentně klade ambice být velkolepým válečným příběhem, a přestože se autor místy trochu zamotává do vlastního vyprávění a dopouští, že se čtenář maličko ztrácí, je tato jeho snaha nesmírně sympatická. Ano, v několika málo okamžicích mi připadalo, že si autor na svá bedra vzal o něco větší úkol, než je schopen zvládnout, ale čtenářský zážitek to nikterak nekazilo. Co musím vyzdvihnout, to je autorova znalost problematiky. Při čtení je naprosto jasné, že Kold má válku nastudovanou do nepředstavitelných detailů a že skutečně ví, o čem píše. Zimní muži nejsou jen dalším příběhem o válce, jsou jedním z těch vyprávění, která mluví o věcech, které nejsou notoricky známé a se kterými se nesetkáme v každé druhé knize spadající do žánru válečné literatury. Autor se dotýká tématu koncentračních táborů, války na frontě, příslušnosti k wehrmachtu a SS, ale věnuje se i každodennímu životu ve válečném Německu.
Při čtení se mi na mysl často vloudila vzpomínka na knihy od Remarqua. Nerada mezi sebou autory srovnávám, protože vím, že každý je unikátní, ale nemohu odolat. Zimní muži mi skutečně v mnohém připomněli Remarquovu tvorbu, především jeho knihy Miluj bližního svého či Jiskra života (mimochodem, právě Jiskra je podle mě tím nejlepším, co si můžete od Remarqua přečíst). Myslím, že už jen skutečnost, že kniha snese srovnání s takovým velikánem, v mnohém svědčí o jejích kvalitách.
Je jasné, že takto zásadní příběh musí jít ruku v ruce s postavami. V Zimních mužích hrají prim samozřejmě Karl a Gerhard, dále jsou zajímavě vykresleni především příslušníci SS. Další postavy slouží spíše jako archetypy, pro dokreslení celého vyprávění.
Práce s proměnou ústředních bratrských postav je ale ohromující, a pro mě asi jedna z nejlepších, alespoň v poslední době. Váš vztah ke Gerhardovi a Karlovi se několikrát změní, jednou jejich rozhodnutí porozumíte, podruhé jej odsoudíte jen proto, abyste za chviličku pochopili, proč tak učinili. Přesně v něco takového jsem po přečtení anotace, která je velmi lákavá, doufala, a jsem ráda, že mohu říci, že je naplněna do posledního puntíku.
To je ostatně další zajímavá věc - Zimní muži jsou jednou z mála knih poslední doby, ve kterých při čtení dostáváte skutečně to, na co vás anotace naláká a co vám slíbí. Což je něco, čeho si velice vážím.
Nechci se už dál moc rozepisovat, protože jak zjišťuji, čtenáři dlouhé recenze nemusí, ještě k jedné věci je ale nutné se vyjádřit. Tou je určitá autorova bezelstnost a zároveň obdivuhodná nebojácnost v otázkách určitého filozofického a morálního přesahu knihy. Zimní muži opravdu nejsou jen román. Jsou zamyšlením, jsou podnětem, jsou otázkou. Autor ale všechny tyto prvky začleňuje do svého příběhu přirozeně a hladce, díky čemuž ta naléhavost nepůsobí násilně a nuceně.
Zimní muži jsou knihou, která by rozhodně neměla nikomu ujít. Doporučuji však ke knize přistupovat jako k náročnému čtení, které vyžaduje značnou míru pozornosti a také znalost války. Knihu bych asi nedoporučila těm z vás, kdo o druhé světové válce mnoho nevědí, a chtěli by se skrz beletrii načerpat nějaké informace. Tato kniha by pro vás nemusela být vhodným startem do poznávání válečné literatury. Naopak pro ty, kdo téma druhé světové války v literatuře vyhledávají a rádi by si přečetli něco skutečně kvalitního, založeného na hlubokých znalostech problematiky a s přesahem do filozofických otázek, Zimní muži jsou rozhodně to pravé - nenechte si je ujít. Za mě dostávají jednoznačných pět hvězdiček a takové to všeříkající... "tohle si musíte přečíst".

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): Vintermænd
Název knihy (česky): Zimní muži
Autor: Jesper Bugge Kold
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 376

Když upřímně věříme lži, stává se pak pravdou?

Za zprostředkování jednoho z nejsilnějších čtenářských zážitků spjatých s vyprávěním o 2. světové válce tímto mnohokrát děkuji nakladatelství Domino.


Adam Kulakov vede rodinnou hračkářskou firmu, kterou podědil po své dědečkovi - přeživším z Osvětimi. S životem si hlavu příliš neláme, peníze nepočítá, na věrnost nemyslí, starosti odsouvá. Jenže jednoho dne se mu jeho nonšalance a bezstarostnost vymstí a Adam musí vymyslet, jak z téměř bezvýchodné situace úspěšně vybruslit. Na pozadí jeho dětinských a snad až hloupých problémů se ale odehrává mnohem větší příběh. Jeho dědeček Arkadij do posledních chvil svého života usilovně skrývá pravdu, která může otřást nejen jeho a Adamovým světem, ale i dalšími osudy. Pravdu, která mění úplně vše... nebo ne?
Hračkář byl v podzimním edičním plánu nakladatelství Domino jednou z mých nejjasnějších voleb. Byla to ta kniha, ke které mě něco nepopsatelně a nevysvětlitelně táhlo, kniha, ve kterou jsem vkládala obrovské naděje a očekávání. A přestože jsem se domnívala, že příběh bude vystavěn jinak a že budu číst nepatrně jiné vyprávění, jsem nadšená. Hračkář je pro mě jednou z nejlepších knih dotýkajících se tématiky 2. světové války, jakou jsem četla, a to přes několik věcí, které se v knize vyskytují a které jsou pro podobnou literaturu velmi netypické.
Hlavní věc, na kterou se musíte před čtením připravit, je skutečnost, že druhá světová válka nehraje v Hračkáři prim. Drtivá většina příběhu se odehrává v současnosti, události války pouze podtrhují a zdůrazňují to, co se děje teď. A právě o to je poselství minulosti ještě silnější a naléhavější.
Další věc, které se čtenáři nesmí zaleknout, je ta, že Hračkář je jedna z těch knih, které se nebojí ptát na opravdu vážné a velmi komplikované otázky... Já sama jsem při čtení musela neustále přemýšlet. O válce; o tom, jak nás definuje minulost; kým se stáváme díky tomu, kým chceme být; kým jsme díky těm, kdo tu byli před námi. Ale především se kniha ptá: Co je pravda? Fakt, nebo víra? Je pravdivé to, čemu někdo upřímně věří? Je pravdivé to, co někomu pomáhá? Nebo je pravdou tvrdá realita? Co všechno může změnit lež a její odhalení? Jak velké tajemství dokáže člověk udržet? A je život s tajemstvími skutečně život, nebo jen přežívání?
Od příběhu nesmí čtenář očekávat nějakou velkolepou gradaci. Kdepak, vyprávění plyne klidně a pomalu, přesto však čtenáře polapí a ke stránkám doslova přiková. Právě to, že se autor nesnažil příběh příliš prodat, ale skutečně jej poctivě odvyprávět, činí z Hračkáře tak neopakovatelný a výjimečný čtenářský zážitek.
Takováto kniha by pak samozřejmě neobstála bez velmi důkladné práce na jednotlivých postavách. Je fascinující, nakolik autor donutí čtenáře přilnout k jednotlivým charakterům, z nichž ani jeden není v celkovém měřítku příliš sympatický. Postavy mají spoustu nejrůznějších chyb, od úsměvných k děsivým, od drobných k zásadním. Přesto však při čtení určitým způsobem porozumíte každé z nich. Autor tak i zde prokazuje své ohromné spisovatelské kvality.
Pokud bych měla na závěr této recenze vybrat jediné slovo, jakým knihu charakterizovat, řekla bych silná, neskutečně silná. Autor se nebojí čtenáře šokovat, a činí tak velmi okouzlujícím způsobem. Rozuzlení je pragmatické, logické, vysvětlující. Jenže zároveň také překvapující a zcela odzbrojující. Neměla jsem vůbec ponětí, co se na nás - čtenáře - chystá, celé mi to docvaklo jen pár vět před samotným odhalením. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jak famózně si autor dokázal s příběhem a jeho vyústěním pohrát a musím říci, že to knihu v mých očích zvedlo z tisíců hvězdiček na milion hvězdiček. Autorům se málokdy podaří doopravdy čtenáře překvapit, nedopustit, aby jejich záměr odhalil dříve, než sami chtějí. Liamu Pieperovi se to povedlo beze zbytku. Nefalšovaná dokonalost, opravdu.
Překvapuje mě, jak strašně těžké je sepsat recenzi na takto dobrou knihu. Zdá se, že by člověk chtěl vychrlit záplavu superlativů. Jenže ona je tak vynikající, že mě napadá jen jediná skutečně výstižná věc: Přečtěte si to.
Když jsem sepisovala recenzi Hany od Aleny Mornštajnové, říkala jsem, že je to snad jediná kniha,  kterou si letos prostě musíte přečíst, ale považuji za nutné se opravit. Hračkář se může hrdě zařadit po její bok. Tohle fakt musíte zažít na vlastní kůži. Proto má tahle novinka za mě jedno velké, co velké - obrovské, doporučení!

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Toymaker
Název knihy (česky): Hračkář
Autor: Liam Pieper
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 240

Protože bookstagramových výzev není nikdy dost 😊

Když v létě přišla jedna z mých nejoblíbenějších blogerek, nám všem jistě dobře známá Narciska, s vlastní instagramovou fotovýzvou, byla jsem nadšená a s chutí jsem se zúčastnila. Navíc mě hrozně těšilo sledovat, jak se můj instagramový feed zaplňuje tématickými letními fotkami od mých oblíbených blogerů i neblogerů.
A protože podzim je stejně krásný jako léto a protože těch kouzelných podzimně laděných fotek není nikdy dost, rozhodla jsem se, že bychom si mohli podobnou fotovýzvou zpestřit prozatím alespoň listopad. Tady ji tedy máte, budu ráda za sdílení a především za Vaši případnou účast.
Nezapomeňte, že výzva je zábava a nejde o to, splnit každý bod. Foťte až budete mít chuť a inspiraci, sdílejte na Instagramu a klidně i na Facebooku, nezapomeňte na hashtag #kniznilistopad, případně - když budete chtít - mě i označte na fotce @thebooktalkblog, a užijte si to! 🍁🍂🍃

Co všechno byste podstoupili, abyste zajistili, že vaše manželství bude navěky šťastné...?

Za poskytnutí recenzního výtisku této báječné novinky mnohokrát děkuji nakladatelství Domino.

Alice a Jake mají vše. Úspěšné kariéry, krásný dům, lásku čerstvě stvrzenou sňatkem. A mezi hromadou svatebních darů i pozvánku do exkluzivní společnosti, která zajistí, že jejich manželství bude šťastné a bude trvat věčně... Opulentní párty, významní hosté, a zpočátku drobné a smysluplné úkoly vlákají mladé novomanžele do pasti. Zjištění, že není vše takové, jak by se mohlo zdát, přichází pozdě. Protože z Paktu neodchází nikdo. Alespoň ne živý.
Už v prvních dojmech sepisovaných na Goodreads jsem se zmínila o tom, že Domino je pro mě prostě zárukou kvality. Vnímám ho jako jedno z mála českých nakladatelství, které je v současné době schopno vydávat thrillery, které nejsou šablonovité a neuchylují se k hromadě žánrových klišé. Manželský pakt je jedním z nich.
Od knihy jsem měla vysoká očekávání a také určitou představu, co by se tedy mohlo dít. Má očekávání ale byla překonána a já byla především překvapena tím, jak se situace vyvíjela. Podobně vystavěný příběh jsem upřímně neočekávala, oslovil mě však o to více. Kniha má něco málo přes 500 stran, ale čtenář jí letí a ani si neuvědomuje, jak strašně rychle stránky ubývají. Pouze dychtí dozvědět se, jak moc Pakt hlavní postavy proměnil, jak šílené bude další rozhodnutí, jaká je šance, že se vše vrátí do normálu...
Od příběhu můžete čekat mnohé věci, které by teoreticky měly mít všechny kvalitní thrillery. Zde jsou však jednotlivé aspekty povzneseny na ještě vyšší úroveň. Manželský pakt je čtení šílené, místy bizarní, často zvrácené a úchylné. Jsou okamžiky, ve kterých si budete říkat: "Jak tohle sakra někdo vůbec vymyslí?" Příběh je nervydrásající, strhující, plný napětí a nečekaných zvratů. Pakt si pohrává nejen s Alicí a Jakem, ale také se čtenáři - nikdy si nemůžete být jisti, zda postavy, o kterých se domníváte, že jste je již poznali, nezmění svá rozhodnutí. Pakt hlavní hrdiny proměňuje, a s nimi jejich motivace, hodnoty, chování, rozhodnutí. Překvapují sami sebe a překvapují tak i čtenáře.
Právě proměny postav podléhajících vlivu Paktu pro mě byly asi nejpůsobivější stránkou knihy. Psychologie postav je skutečně mistrně propracovaná a vystavěná na velmi kvalitní znalosti fungování tajných spolků a sekt a také na důsledném pozorování lidské povahy. Vývoj Alice pro mě byl asi nejvíc zarážející a byl spojen s mnoha šoky, musím však s radostí konstatovat, že přes všechny zvraty a změny postojů a názorů bylo chování postav logické a dávalo smysl. Oceňuji také odvahu autorky vyprávět celý příběh výhradně z pohledu Jakea. Je to něco, co posouvá čtenářovy nejistoty a pochybnosti ještě dále a činí z vyprávění ještě naléhavější a složitější záležitost, která nutí k vyhodnocování jednotlivých okamžiků a událostí stále dokola, z nejrůznějších úhlů pohledu.
Ke knize mám jedinou, malinkatou, drobounkou výtku. Konec mě překvapil, a nemohu jednoznačně říci, že v dobrém. Úplně mi toto rozuzlení nesedlo (spoiler: Přišlo mi totiž, že finále vysloveně posloužilo potřebě happyendu a jakéhosi "poslání".), na druhou stranu je pravdou, že se k němu v myšlenkách často vracím a analyzuji ho. Vždycky je dobře, když vás kniha donutí přemýšlet a přehodnocovat. Thrillerům se to ale ne vždy daří. V tomto směru má Manželský pakt doopravdy určitý žánrový přesah a ptá se na zajímavé otázky: Jak moc pro nás znamená manželství? Co všechno uděláme pro to, abychom jej udrželi šťastné? Kým se stáváme, když chceme být těmi, které z nás touží mít naši blízcí a milovaní? Jak moc se proměňujeme v reakci na naše okolí? Které naše motivace jsou opravdu naše?
Závěrem mi dovolte ještě vyzdvihnout naprosto úžasný překlad Květy Palowské, který knize rozhodně prokázal ohromnou službu a učinil ji skvostem i v české verzi. Více takovýchto počinů, prosím.
Jak už tomu v případě Domina bývá, tuto novinku mohu jen chválit. Kniha je originální, velmi čtivá, s působivým námětem, velice kvalitním zpracováním a bez jakýchkoli hluchých míst. Vřele doporučuji jak skalním fanouškům thrillerů, tak těm z vás, kdo se do tohoto žánru nepouští úplně často.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Marriage Pact
Název knihy (česky): Manželský pakt
Autor: Michelle Richmond
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 504