Nejnovější

Nevím, jak to máte Vy, ale mně se pohádky nikdy neomrzí. A jedním z mých oblíbených světů je i Narnie, Vám všem jistě dobře známá říše skrytá za kouzelnou skříní, kterou stvořil C. S. Lewis. Jako malá jsem milovala seriál, jako už dospělá jsem viděla nová filmová zpracování, a i ta se mi moc líbila. Vždy jsem ale měla ten velký rest v podobě knih. Až konečně loni jsem si pořídila set všech sedmi dílů a během roku jsem postupně zdolala první tři z nich.
Co Vy a pohádky obecně? Užíváte si je i v dospělosti? A máte rádi příběhy z Narnie? Které jste už četli a jaký je Vás nejoblíbenější? Budu ráda, když mi napíšete dolů do komentářů 😊

Čarodějův synovec

První díl, který nese název Čarodějův synovec, je z toho, co jsem přečetla, zatím nejvíce naivním a nejnápadněji čistě dětským dílem série. Čtenáři se v něm seznamují s okamžikem stvoření celé bájné narnijské říše a hlavní důraz je kladen na vytvoření zcela jasně zřetelné hranice mezi dobrem a zlem. Pro dospělého může být vyprávění místy příliš jednoduché a polopatické, přesto doporučuji první díl nevynechávat, pokud se rozhodnete do série pustit. Díky čtivému a jednoduchému stylu psaní bez problému sfouknete celou knížku během jediného odpoledne.

Lev, čarodějnice a skříň

Právě druhý díl (první zfilmovaný) byl pro mě zatím největším zklamáním. Snad to bylo tím, že pro mě film nastavil vysokou laťku, snad nebylo vyprávění tak poutavé, jak jsem doufala. Každopádně jsem se příběhem, ve kterém se poprvé objevují postavy čtyř sourozenců Lucinky, Edmunda, Zuzany a Petra, docela prokousávala. Pokud budete chtít knížku vynechat a raději si vychutnáte film, který se tvůrcům moc podařil, odrazovat Vás od tohoto rozhodnutí nebudu.

Kůň a jeho chlapec

Ze třetího příběhu, který pojednává o jednom velmi moudrém koni a chlapci, se kterým se lichokopytník vydává na dalekou pouť, se vytrácí ta bezbřehá dětská naivita, která je pro první dvě knížky zcela charakteristická. Výborný dojem z knihy navíc umocnilo i to, že jsem její děj, který je velice napínavý, vůbec neznala, a byla jsem proto celou dobu docela na vážkách, jak to bude dál. Z těchto důvodů jsem byla ze třetího dílu zatím nejnadšenější a čtení jsem si moc užila.

Co bude dál?

Díky gradaci zpracování jednotlivých příběhů se moc těším na další díly, které snad zvládnu dočíst v letošním roce. Některé byly zfilmovány, některé ne, takže jsem zvědavá, jaké další události mě v prostředí tohoto kouzelného světa čekají. Pokud Vás pohádkové říše baví a dokážete si užít i literaturu určenou pro mladší věkové skupiny, než jste Vy sami, Narnii Vám vřele doporučuji. S recenzemi dalších dílů se Vám určitě přihlásím.
Ano, je to tak, s novým rokem křísím i další rubriku, a sice moje oblíbené Právě čtu. Nevím, jak Vy, ale já mám u ostatních blogerů tyhle kratší a spontánní články moc ráda, takže doufám, že baví i Vás a že je na blogu uvítáte. Otázka pro Vás je u tohoto článku jasná - co právě teď čtete Vy a jak si to užíváte?
Já sama teď louskám senzační thriller Paula Finche Klub zabijáků, který na konci roku vydalo nakladatelství Domino. Tahle knížka je třetím dílem série o vyšetřovateli Marku Heckenburgovi, kterého čeští čtenáři znají z předchozích knih Stalkeři a Znesvětitel. Samozřejmě jsem obě četla, takže jsem věděla, na co se mám čtenářsky připravit - na spoustu akce, scény jako z filmu s Jasonem Stathamem, velké množství rvaček, honiček a pěkně drsných výjevů. Autor se toho zkrátka vůbec nebojí, a dělá dobře. Umí výborně pracovat s dynamikou jednotlivých událostí, vyprávění má neskutečný spád a knížka Vám proto utíká jako nic. Finch je pro mě v tomto směru naprosto jedinečný autor a moc mě baví. 
Zaznamenala jsem, že samotná zápletka je některým čtenářům trnem v oku, vrací se totiž k prvnímu případu řešenému ve Stalkerech... Uvidíme. Já si zhodnocení toho, zda autor pouze ždímá již využité téma, nebo zda má co nového říci, ponechám do plnohodnotné recenze. Teď už totiž musím jít zase číst, tak napínavé to je 😊
Když jsem si před časem vybírala z novinek nakladatelství Grada knížky k recenzi, nabídla mi Bára také novou knihu z české sekce. Přestože je námět Krycího jména E219 na míle vzdálen od mého standardního žánru, něco mě k této knížce nesmírně táhlo, a rozhodla jsem se ji proto vyzkoušet. A neudělala jsem v žádném případě chybu. Tento debut mladé české autorky píšící pod pseudonymem Terry Shaft je tak báječně slibný, až se tomu nechce věřit.

Báře z Grady mnohokrát děkuji za to, že mi knížku poslala k recenzi.

Co Vy a knižní prvotiny? Jaká Vás nejvíc dostala a proč? A slyšeli jste už o knize Krycí jméno E219? Láká Vás? Máte rádi motivy apokalypsy a dystopie? Budu ráda, když si přečtete recenzi a napíšete mi do komentářů Vaše dojmy a názory. 😊
Erik Wilson byl odsouzen k pobytu ve vězení, jenže na světě už dávno nic není tak, jak bývalo. Ovzduším cirkuluje nebezpečný vir, který postupně hubí celé lidstvo. Lidé se skrývají před Nakaženými a snaží se přežít den po dni… A právě z toho důvodu není pro Erika v jeho cele najednou místo. Při návratu z jedné z jeho procházek mu zůstávají brány věznice zavřené. S taškou svých věcí se vydává na osamělou a nebezpečnou pouť, kterou, zdá se, nemá nejmenší šanci přežít…
Hned na úvod je třeba říct, že Krycí jméno E219 je debutovým dílem patnáctileté autorky. Ano, čtete dobře. A musím konstatovat, že je to fakt obdivuhodný počin. Upřímně se přiznám, že jsem v čase čtení věděla, že je autorka mladá, ale její přesný věk jsem neznala a tipovala jsem ho někde mezi osmnácti a dvaceti. Z omylu mě vyvedl rozhovor s autorkou v talk show Všechnopárty (připojím Vám níže odkaz na video), a nebudu Vám lhát, byla jsem hodně zaskočená. Ta knížka skutečně je poměrně vyspělá a před autorkou tedy smekám.
Samozřejmě, jak bylo řečeno, jedná se debut, dokonce o debut poměrně mladé slečny, takže se tam najdou určité chybky, které souvisí s takovým „nevypsáním“, nicméně jdou zcela bez problémů přehlédnout a čtenáře rozhodně nikterak neruší. Navíc se vůbec nebojím, že by je Tereza v budoucnu neodstranila. Jen jediná nepřesnost mě donutila označit si dané místo lepíkem, a tou byla poloprázdná plná nádoba, ale to jsou takové ty drobnosti, které se autoři – pokud jsou dobří, a Tereza dle mého názoru dobrá je – s novými zkušenostmi a časem naučí vnímat a důsledně eliminovat.
Velmi působivá je práce autorky s vystavěním příběhu. Děj i atmosféra jsou solidně budovány od samého začátku, autorka se ještě k tomu dokázala zcela vyvarovat toho, aby byla kniha jakýmkoliv způsobem rozvláčná či rozcouraná. Kdepak, hned od začátku jde do rychlé akce, činí tak však velice důmyslně a příběhu díky tomu vůbec nechybí gradace
Co je absolutně strhující, to je závěr knížky. Byla jsem z toho úplně na větvi, četla jsem, jak nejrychleji dokážu, bylo to tak neuvěřitelně napínavé! Právě toto velkolepé finále bylo zpracované tak mistrným způsobem, že si v mých čtenářských očích Tereza vůbec nezadala s mnohem zkušenějšími autory (a některé dokázala tou atmosférou, kterou pečlivě stavěla celou dobu a která měla v závěru děsivě mrazivý a temný nádech, překonat).
Jediným zklamáním pro mě bylo rozuzlení příběhu, tedy to úplné finále, kdy rozlouskneme, jak to celé bylo. To je pro mě veliká škoda a důvod, proč nemohu dát plných pět hvězdiček. Bez spoileru to mohu říct takto: Děj je poměrně násilně utnutý v tom nejnapínavějším momentu, další (kvalitní) vysvětlení událostí nepřichází. Se spoilerem se to ale vysvětluje lépe, upozorňuji však, že v něm vyzrazuji celou zápletku, takže zvýrazňujte s opatrností! ↠Nemám ráda konce, kdy se ukáže, že to celé vlastně bylo jen přelud. Působí to na mě nedotaženě, jako kdyby autor nedokázal dovyprávět příběh, který sám stvořil. Jako kdyby sám nevěděl, jak to dopadne. Nezachránil to ani příslib toho, že drama, kterého jsme byli svědky, se v budoucnosti naplní.
Nicméně od nepovedeného konce k něčemu opět velmi zdařilému, a to jsou postavy. I zde jsem byla autorčiným umem mile překvapena. Nebudu zastírat, že z vykreslení postav jsem měla velké obavy, a to nejen proto, že jde o debut mladé autorky, ale také proto, že mi přijde, že právě v tomto žánru se může snadno stát, že jednotlivé charaktery podlehnou stereotypům a klišé typickým pro apokalyptické a dystopické příběhy. Opravdu mě naplňuje radostí, že jsem se mýlila. Postavy nejsou vůbec šablonovité, ba naopak, jsou pestré a vynikajícím způsobem reflektují nejrůznější způsoby, jakými by se lidé s podobnou katastrofou pravděpodobně vyrovnávali. Tereza navíc měla několik naprosto skvělých nápadů na jednotlivé charaktery, které netradičním způsobem vyprávění obohacovaly. To, že se ne vždy držela typického žánrového scénáře, mě vysloveně těšilo. Také skutečnost, že autorka dokázala v tak útlém věku natolik pečlivě a pozorně pracovat s rozmanitostí, kterou můžeme ve společnosti najít, dokazuje, že je nejen překvapivě vyspělou autorkou, ale i vyspělým a inteligentním člověkem.
Ze všech postav samozřejmě nejviditelněji vystupuje Erik Wilson, který je jednoduše řečeno prostě super. 😊 Naprosto chápu, že se autorce zalíbil natolik, že svou původně soutěžní práci (jak také zmiňuje ve Všechnopárty) rozšířila do knížky. Erik je trochu samorost a žádný klasický hrdina, neboť odvaha mu občas docela schází. Přese všechno ale zůstává rovným a férovým člověkem, jehož osobnost je obohacena o notnou dávku sarkasmu. Jeho poznámky, které provázejí veškeré události v knize popisované, jsou nesmírně trefné, skutečně vtipné a do děje se vždy perfektně hodí. Erik není jednou z těch postav, které jsou ironické a rádoby legrační za každou cenu, humor je v jeho případě vždy na místě. Dokázat takhle správně nadávkovat něco tak ošemetného, jako je sarkasmus a systematické odlehčování jinak poměrně ponurého a napínavého příběhu, to je docela umění.
Recenzi bych uzavřela pár slovy o stylu, kterým autorka píše. Ten mě moc bavil, je to svižné, čtivé, lehce napsané. V textu nejsou kostrbaté věty ani nepřehledné části vyprávění, navíc se zde neobjevují ani žádná hluchá místa, ve kterých byste se nudili. Samotný prolog, ve kterém sledujeme zrod nebezpečného viru, mě však mírně vyděsil, ten je napsán až téměř dětinsky – to je však snadno vysvětlitelné tím, že kniha byla, jak jsem již zmiňovala, původně soutěžní prací a autorka na ní začala pracovat v jedenácti letech. Začátek knihy bych na takový věk odhadla, a proto bych jej asi nějakým způsobem přepracovala, protože by se mohlo stát, že některé čtenáře od dalšího čtení odradí. To by však byla ohromná škoda, protože autorka se záhy od tohoto omylu zcela odstřihává a celá kniha pak působí velmi dospěle, kompaktně, promyšleně a propracovaně.
Opravdu srdečně doufám, že Tereza bude ve své spisovatelské dráze pokračovat, že ji psaní nepřestane bavit a že se můžeme těšit na její další počiny. Věřím totiž, že by se mohla stát skutečně úspěšnou autorkou. Její debut Krycí jméno E219 ode mě dostává krásné 4 hvězdičky a nebojím se jej vřele doporučit dál, samozřejmě především těm z Vás, kdo mají rádi napínavé příběhy a téma apokalypsy a dystopie.
Název knihy: Krycí jméno E219
Autor: Terry Shaft
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 190
Závěrem přikládám odkaz na Terezin rozhovor v talk show Všechnopárty:
Jak už jsem někde zmiňovala, nový rok znamená nové rubriky. Ta dnešní sice zcela nová není, knižní tipy jsem Vám přinášela již dříve, rozhodla jsem se ji však zásadním způsobem proměnit. Zatímco v minulém a předminulém roce jsem pro Vás chystala tipy na knihy, které jsem sama měla v knihovně a čekaly na přečtení, od letoška pro Vás budu mít každý týden doporučení na knihu, která bude v dané chvíli vycházet a která by Vás třeba mohla zaujmout stejně jako mě.
Prvním letošním knižním tipem je Mizející rok od Kate Moretti. Přestože jsem v poslední době, jak jsem ostatně zmiňovala v jednom nedávném článku, poměrně hodně "přethrillerovaná", anotace této knihy mě dokázala zaujmout natolik, abych ji nejen zařadila do knižního tipu pro Vás, ale také abych si ji sama skutečně plánovala pořídit. Přijde mi, že by kniha mohla mít kvalitně budovanou a dostatečně děsivou a temnou atmosféru, což je věc, kterou teď při čtení hodně vyhledávám. Zda se má očekávání naplní, nebo bude Mizející rok jen dalším průměrným thrillerem, to samozřejmě nedokážu odhadnout. Snad ale bude tato kniha pro všechny fanoušky žánru příjemným překvapením oplývajícím čerstvými nápady a nápaditým zpracováním. 

Povězte mi, láká Vás Mizející rok? Plánujete si tuto novinku pořídit? Co Vás na ní nejvíce zaujalo? Už teď se moc těším na Vaše komentáře 😊

Oficiální anotace: Zoe měla jako malá štěstí. Její biologická matka ji sice nechala v porodnici, nicméně Evelyn, která ji adoptovala, ji lepší dětství zajistit ani nemohla. Když však Evelyn podlehne rakovině, mladé dívce se sesype svět. A sesype se i ona sama. Zanechá školy, propadne pití a drogám, jejichž prodejem se také živí, dokonce se zaplete do obchodu s bílým masem… Pak ale dostane v životě další šanci. Přestěhuje se na druhý konec Států do New Yorku, najde si práci v aranžérském salónu a snaží se zapomenout na vše, co se stalo v Kalifornii. A co víc – seznámí se se zámožným a vlivným Henrym, který před dvěma lety ovdověl, když jeho ženu srazilo auto. K překvapení všech se do sebe tihle dva zamilují. Jenomže pak se začnou dít podivné věci, které nemohou být jen náhoda – a které jsou čím dál tím děsivější… Dostihla Zoe její minulost? A kolik toho vlastně ví o Henrym?
Zdrojem anotace a obrázku přebalu knihy je web www.knizniklub.cz.
Mrazivý detektivní příběh z prostředí Prahy. Brutální zločin a chapadla korupce, která ovlivňují každý krok vyšetřování. Na první pohled to vypadá parádně, nemyslíte? I já se nechala zlákat a poté, co jsem zaznamenala pár nadšených názorů, jsem se na knihu těšila ještě víc. Bohužel, Infernum pro mě bylo stručně a jasně zklamáním.

Za poskytnutí knížky k recenzi však mnohokrát děkuji Báře z nakladatelství Grada.

Budu ráda, když mi dolů do komentářů napíšete, zda Vás knížka i přes mé výtky zaujala a zda byste ji byli ochotni zkusit. Také Vás lákají knihy zasazené do pražské či českého prostředí? A prožili jste v poslední době podobné knižní zklamání? Doufám, že ne, ale pokud ano, určitě mi napište, z jaké knížky a proč. Jsem zvědavá a budu se na Vaše komentáře moc těšit 😉
Na břehu Vltavy je nalezeno tělo mrtvé ženy. Záhy se ukazuje, že byla zavražděna, a to zvláště odporným a brutálním způsobem. K případu je povolána komisařka Eva Jelínková, která postupně začíná rozplétat síť intrik, zákulisních machinací a snahy ochránit násilná tajemství za každou cenu.
Jak už jsem předznamenala, Infernum mě zklamalo. Kniha má řadu drobných nedostatků, dvě negativa jsou však naprosto zásadní: přehnaná vykonstruovanost příběhu a naprosto šílená práce s postavami. Ke všemu Vám samozřejmě povím více.
Nejprve tedy k samotnému příběhu. Ten začíná velmi slibně, v průběhu se však nesmyslně zamotává a vyústění děje je pak už zcela přitažené za vlasy. Celkově kniha působí dojmem, jako by se do ní autor pokusil vměstnat všechny nápady na dobré detektivky, které mu přišly na mysl. Je to škoda, jeho zpracování není špatné, a kdyby zápletkami trochu šetřil, vydalo by to na více (kvalitnějších) vyprávění. V příběhu čtenáře potká veliké množství různých odboček a drobnějších zápletek, které by asi měly pomáhat dokreslovat celkový obrázek. To se však autorovi bohužel nepodařilo, tyto drobné odklony od ústředního motivu jsou příběhu na škodu. Jsou zmatečné, čtenář se kvůli nim ztrácí a přichází tak o požitek ze sledování probíhajícího vyšetřování, navíc mají samozřejmě za následek také to, že příběh ztrácí na uvěřitelnosti a v samotném závěru se stává opravdu neskutečným sledem bizarních událostí.
Dalším, a asi nejzásadnějším problémem, jsou však postavy. Začíná to téměř výhradním užíváním křestních jmen bez dodání příjmení, navíc jmen velice běžných a přímo svádějících k popletení. Postav je navíc v knize značné množství, takže zorientovat se v nich, to dá čtenáři docela zabrat. Přestože jsem knížku četla v podstatě „na jeden zátah“, ani ke konci knihy jsem si vždy nebyla stoprocentně jistá, zda je dotyčný skutečně tím, kým si myslím, že být má. Také práce s vykreslením postav a jejich vývojem mi úplně nevyhovovala. Nejhůře z toho všeho vyšla ústřední postava komisařky Evy. Zde mi prosím dovolte trochu popustit uzdu emocím… Víte, já si myslela, že mi taková uštěkaná Kim Stoneová leze na nervy. Tak tedy: Promiň, Kim. Jsi úplně zlatá. A teď už zcela vážně – Eva je rozhodně nejslabším článkem celé knihy a asi i důvodem, proč byl můj dojem tak plný zklamání. Její zpracování sráží celek jako takový. V průběhu knihy prožije lacinou milostnou avantýru téměř s každou mužskou postavou, což mi nepřišlo pro děj nijak obohacující a místy to bylo (pro mě osobně) už na hranici vkusu. Její charakter je vykreslen zvláštním chaotickým způsobem, který nedokázal vytvořit z této postavy jakkoliv komplexní či zajímavou osobnost.
S tím souvisí také určitá autorova obsese s motivem incestu. Nic proti, chtěl vykreslit postavy poznamenané traumatickými zážitky, takže toto zpracování chápu… ale v tolika variacích u tolika postav? Ten propletenec je celkově prostě příliš přitažený za vlasy a nakonec nedává moc smyslu. Jednotlivé dílky do sebe rozhodně nezapadnou logicky a elegantně. K tomu možná vede i to, jakým způsobem je v knize zpracováno vyšetřování případu – najdete v něm nelogické a nepochopitelné kroky, často mi přišlo, že vyšetřovatelé prakticky nic nedělají a jen se tak „poptávají“, což k případu brutální vraždy opravdu nesedí.
Autorovi však rozhodně nemůžu upřít čtivost a to, že čtenář otáčí stránku jednu za druhou. Mně osobně střídání skutečně superkrátkých částí vyprávěných z pohledů různých postav až tolik nevyhovovalo, ale znám spoustu čtenářů, které tohle vysloveně nadchne. Některé části měly třeba jen půl strany a už se přeskakovalo k jiné postavě. To má za následek to, že kniha je jako celek velmi dynamická, napínavá a čte se vlastně úplně sama. Já ji slupla za jeden den 😊
Celkově bych to shrnula takto: Pevně věřím, že Infernum najde svoje čtenáře. Hodí se pro ty z Vás, kdo máte rádi postupné sledování průběhu vyšetřování, kdo se nebojíte brutálnějších scén a detailních popisů nejrůznějších násilností, a kdo dokážete přimhouřit oči, když se autor dopustí v knize několika chyb. Pokud hledáte detektivní jednohubku, kterou sfouknete za den a odpočinete si u ní, Infernum by mohlo být to pravé. Pro náročnější detektivkáře bych ho ale asi nedoporučila. Celkově hodnotím třemi hvězdičkami, a to především za to, že se autor nebál být opravdu drsný, že vymyslel spletitý příběh (byť se do něj sám trochu zamotal), a že jeho dění zasadil do nádherné Prahy.
Název knihy: Infernum
Autor: Mark Maria Kraft
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 312
Nejsem příznivcem předsevzetí, a když chci dělat ve svém životě změny k lepšímu, snažím se do nich pustit hned nebo co nejdříve a nečekat na pondělí, nový měsíc, nebo rok… Ale dát si pár takových knižních předsevzetí, která si za rok – dá-li Bůh – vyhodnotím jako splněná, vydařená, či naopak nepovedená, to není špatný nápad. V dnešním článku Vám jich tedy představím hned pět. 
Co byste ve své knižní rutině a svých čtecích návycích chtěli v nadcházejícím roce změnit Vy? Máte nějaký zlozvyk, který byste chtěli odstranit, a nahradit ho naopak něčím ušlechtilým? Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, a inspirujete tak nás ostatní k dalšímu zlepšování 😊

Více audioknih

Když si trochu zanalyzuji, čím trávím čas, přirozeně dojdu k tomu, že značný podíl svých dní trávím pracovními záležitostmi a dále péčí o domácnost. Někdy sice při práci audioknihy poslouchat nejde, ale jsou chvíle, kdy dělám vysloveně mechanické věci a můžu tedy věnovat svou pozornost i nějakému příběhu. Stejně tak mytí nádobí a příprava oběda nevyžaduje žádné vysoké intelektuální soustředění 😊 Upřímně se přiznávám, že právě toto předsevzetí pro mě nejspíše bude nejnáročnější, jelikož jsem audioknihám zatím na chuť úplně nepřišla, rychle ztrácím pozornost, ale říkám si, že jsem si třeba vybírala špatné tituly a také, že se spousta věcí dá naučit. I poslouchání audioknih. A právě to bych chtěla v příštím roce dokázat.

Chvilkové čtení

Stejně jako všichni ostatní i já mám někdy dny, ve kterých mám spoustu takových hluchých míst. Čekání na autobus, cesta metrem, fronta na úřadě… Sebekriticky přiznávám, že v těchto chvílích se často přistihnu, že prostě stojím a koukám do zdi. Málokdy vyhrabu knihu a čtu. Což je samozřejmě ohromná škoda, protože moment k momentu a máme přečtených padesát stran knihy. Tento můj zlozvyk bych proto ráda odstranila a věřím, že si tak ve svém čtenářském skóre za ten rok polepším klidně i o jednu či dvě celé knihy.

Více e-knih

Předchozí bod souvisí i s tím, že bych ráda více využívala e-knihy, kterých jsem si teď v závěru roku pořídila celou řádku a které čtu na mobilu. Ráda bych více četla po nocích, protože v poslední době trpím nucenou i nenucenou nespavostí a čtení na mobilu je prima v tom, že nemusím svítit, a nebudím tak manžela (ani kocoury, když zrovna výjimečně v noci chrní). Než zírat po nocích do stropu, lepší by bylo číst (a samozřejmě ještě lepší spát!). Stejně tak bych ráda e-knihy ještě více využívala při cestování. Tam jsem sice na dobré cestě, ale zatím mám stále mezery.

Recenze hned

Tenhle bod je asi mým nejhorším zlozvykem a rozhodně ho chci eliminovat – kdybych měla v příštích 12 měsících splnit z těchto předsevzetí jediné, chtěla bych, aby to bylo právě toto. Když jsem začínala s blogováním, psala jsem recenze hned. Pak jsem začala postupně nabírat zpoždění, teď mi tu některé recenze čekají více než rok (rok!!!) a už je nedokážu dobře sepsat. Napravuji to tedy rubrikou Minirecenze, radost z toho ale vůbec nemám, protože nejde o plnohodnotné zrecenzování knih. V roce 2018 tedy chci sepisovat recenze hned po dočtení, a to bez výjimky.

Méně nákupů

Loni jsem se při konstatování, že jsem za rok 2016 pořídila 194 knih, dušovala, že v roce 2017 to nezopakuju. A měla jsem pocit, že tak velkolepě nenakupuju. No, ušetřila jsem si velké objednávky, ale stejně jsem nějakým plíživým způsobem zase dokázala nasyslit 177 knih. Odmítám to opakovat. (Ježiš, já se budu sama sobě tak smát 😂) Ráda bych tedy v tomto roce pořizovala jen ty nejnutnější novinky, kterým prostě nedokážu odolat, a výprodeje bych chtěla obcházet obloukem, pokud v nich nenajdu věci, které mám dlouho na svém seznamu.

A teď povídejte Vy - co byste v tomto roce chtěli změnit?

To, že jsem vášnivým čtenářem thrillerů a detektivek, o mně mnoho z Vás dávno ví. Musím se Vám ale přiznat, že i pro mě platí to staré známé „čeho je moc, toho je příliš“. V poslední době jsem z mnoha thrillerů na rozpacích, přijde mi, že se v nich neustále opakují ty stejné motivy, chybí mi originální nápady a především kvalitní zpracování vybraného námětu. 
A proto si nesmírně vážím knih, které k nám přináší nakladatelství Domino. Nevím, jak to dělají, ale jejich cit pro unikátní, vynikající, nadprůměrné knihy je odzbrojující. Nejinak je tomu v případě novinky Byly tady, a už nejsou, která je opět perfektním počinem, který vřele doporučuji dál. 
Povězte mi dole v komentářích, zda jste knihu zaznamenali a zda Vás láká, nebo zda jste ji už dokonce četli a jak se Vám líbila… Také Vám v poslední době chybí skutečně nápadité a originální thrillery? Která kniha z tohoto žánru Vás v poslední době skutečně dostala? Budu se těšit na Vaše tipy a reakce 😊
Audra Kinneyová veze svoje děti v autě napříč Amerikou. Snaží se utéct před svojí temnou minulostí a manželem. Když se ve zpětném zrcátku objeví šerifské auto, Audra se obává nejhoršího. Co když ji šerif pozná? Jenže ani její nejhorší představy nejsou tak hrozné jako to, co ji čeká. Po prohlídce auta šerif s jeho zástupkyní vyděšenou ženu zatknou a děti odvezou do bezpečí. Audra se ocitá v cele a šerifa se ptá na jediné – kde jsou její děti? „Jaké děti?“
V novince Byly tady, a už nejsou najdete mnohé přednosti, které čtenář touží v kvalitním thrilleru objevit. Příběh je velmi napínavý, vyprávění je napsáno kouzelně čtivým stylem a nesmírně svižným tempem. Autor jde k jádru věci, neuchyluje se k oné nechvalně známé „omáčce“, navíc naprosto bravurním způsobem vykresluje jednotlivé postavy. Zkrátka, co víc si přát, nemyslíte? 😊
Přestože jsou události knihy dost jasně načrtnuty v samotném začátku, děj nepřestává být napínavý. Tohle pro mě dokazuje neskutečný autorův talent, protože udržet čtenáře v nejistotě i přesto, že mu nic nezatajujete, to je velké spisovatelské umění. Cekově bych děj rozdělila do takových tří poloh: Moment, kdy si ani Vy sami nejste jisti, jak to bylo, a nevíte, co můžete Audře věřit a co už ne. Události, během kterých už znáte pravdu a čekáte, jak to tedy dopadne. A v menší míře také chvilky, ve kterých se vracíte do Audřiny minulosti, lépe poznáváte ji i její rodinu a učíte se chápat, proč se stalo to, co se stalo. Všechny tyhle vrstvy vyprávění mě moc bavily. Strašně se mi líbily právě návraty do minulosti, což je něco, co o knize často neřeknu. Většinou mi přijde, že podobnými výplněmi autoři tak nějak zvláštně omlouvají to, jakým způsobem s postavou pracují. Možná to zní podivně, ale můj dojem je zkrátka ten, že se tyto retrospektivní okamžiky ne vždy povedou. V případě Byly tady, a už nejsou jsou však tyhle epizody naprosto skvostné a brilantně dotvářejí vykreslení Audry i dalších postav.
Celkově je tato kniha velmi zajímavá i z toho důvodu, že se v ní vyskytuje více věcí, které běžně nevyhledávám, ale zde mě vysloveně těšily a bavily. Kromě retrospektivních kapitol mám na mysli například i poněkud otevřenější konec knihy. Vedlejší dějová linka zde byla ponechána k trochu volnější interpretaci čtenářů, a bylo to moc dobře. Když jsem knihu dočítala, přistihla jsem se, že závěr této linky vlastně nechci znát… a Haylen Beck mi to dopřál. Ta hlavní dějová linka a její zásadní události byly dořešeny a uzavřeny, ale ve zbytku autor ponechal svým čtenářům volnou ruku (nebo spíš mysl). To mi absolutně vyhovovalo a dojem z knihy to v mých očích ještě pozvedlo, pokud je to tedy vůbec možné.
Dalším silným aspektem knihy je skutečně vynikající práce s vykreslením jednotlivých postav. Ty jsou velmi osobité, snadno rozeznatelné, čtenář se v nich orientuje a poznává je. Jsou zpracovány originálně a jsou velmi mnohovrstevnaté. Překvapilo mě také to, že se autor vůbec nebál popustit uzdu opravdovému zlu a zákeřnosti. Nedržel se ani trochu zpátky a nebál se odkrývat ty nejtemnější a nejděsivější pohnutky a motivace. Díky tomu bylo čtení nejen napínavé, ale i skutečně zajímavé a obohacující. Díky postavám je kniha nejen kvalitním thrillerem, ale i hlubokou sondou do lidské mysli – vyděšené, pomstychtivé, zrazené, opuštěné, i zvrácené.
Celkový dojem z knihy samozřejmě mohu shrnout jednoduše: famózní. Tato thrillerová novinka mě naprosto dostala a už teď je mi jasné, že bude patřit k tomu nejlepšímu, co mě tento rok potká. Od stavby příběhu, přes budování atmosféry a perfektní využití retrospektivních kapitol, až po brilantně vykreslené postavy - tato kniha je po všech stránkách zvládnutá zcela perfektně. Více slov netřeba, ode mě je to velké doporučení všem a k tomu samozřejmě zcela zasloužených 5 hvězdiček.
Název knihy (originál): Here and Gone
Název knihy (česky): Byly tady, a už nejsou
Autor: Haylen Beck
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 352

Chtěla jsem tenhle článek zase otevřít takovým tím omílaným provoláním, že „rok se s rokem sešel, a že to zase uteklo“, ale ono to utíká všem stejně, tak tu filozofickou rovinu raději přeskočím 😊 Ráda bych Vám v tomto článku ukázala takový skromný výběr těch nejlepších knih, které jsem v uplynulém roce přečetla. Pokud jste je ještě nezkusili, třeba tak učiníte během následujících 12 měsíců. A budu jen ráda, pokud mi pak třeba dáte za pravdu v tom, že opravdu stály za přečtení. A pokud už jste je četli, budu vděčná, když mi napíšete do komentářů, zda s mým výběrem souhlasíte a případně jaké knihy byste ještě doplnili 😊

7. Spící obři (Sylvain Neuvel) 

Tohle sci-fi pro mě bylo senzačním čtenářským zážitkem. Zvládla jsem ho přečíst vlastně za jediný den a hltala jsem každé slovo. Knihu bych popsala jako takové Illuminae pro dospělé. Příběh je vyspělejší, zápletky napínavé, ale přesto uvěřitelné, způsob vyprávění je velmi neotřelý díky využití dokumentů a dialogů. Tohle všechno pro mě ze Spících obrů udělalo jednu velkou parádu a nemohu se dočkat dalších dílů.

6. Lež (C. L. Taylor)

Miluju psychothrillery, ale nemám poslední dobou úplně štěstí na knihy s tímto přízviskem, kde by se psychologická a thrillerová stránka věci kloubily zcela dle mého gusta. Ve Lži tomu tak bylo beze zbytku. Téma sekt a kultů, postupné budování nesmírně temné a úzkostné atmosféry, znovu velmi uvěřitelné zápletka a vyústění příběhu. Od C. L. Taylor zatím pro mě zcela vrcholné dílo.

5. Hračkář (Liam Peeper)

Hračkář je jedním z mnoha příběhů tohoto výběru, které se nějakým způsobem dotýkají druhé světové války. V tomto příběhu se prolíná minulost s budoucností a autor na relativně malém prostoru klade zajímavé otázky týkající se lidských chyb, pocitu viny a schopnosti žít s temným tajemstvím. Na závěr přidává neuvěřitelné odhalení, které je perfektně logické, dává dokonalý smysl, a přesto Vás určitě naprosto odzbrojí.

4. Zimní muži (Jesper Bugge Kold)

U druhé světové války zůstaneme. Zimní muži jsou epickým vyprávěním o tom, jak se hrůzy války dotkly těch nejobyčejnějších lidí, kteří byli za každou cenu odhodláni nenechat ji do svých životů zasáhnout. Tenhle velkolepý příběh potěší všechny milovníky tvorby E. M. Remarqua, jehož odkaz je na stránkách knihy doslova hmatatelný. Zimní muži jsou vynikajícím čtením pro ty z vás, kdo už o válce něco přečetli a hledají náročnější a propracovanější kousky, které se nebojí nakousnout témata morálky, odpovědnosti a viny.

3. Měla jsi vůbec někdy rodinu? (Bill Clegg)

V samém závěru roku jsem měla to štěstí setkat se s famózním dílem, které k nám přineslo nakladatelství Domino. Kniha Měla jsi vůbec někdy rodinu? je příběhem laskavým, drsným, velkolepým, komorním, srdcervoucím, něžným… to vše v jednom. Neskutečné vyprávění o síle lidské lásky, o strachu, o smutku a o tom, jak se vyrovnat s věcmi, se kterými se vyrovnat přece nejde. Musíte přečíst!

2. Jákobovy barvy (Lindsay Hawdon)

Další příběh mého výběru, který se vyrovnává s tématem druhé světové války. Jákobovy barvy jsou knihou věrnou svému pojmenování a autorka nám v ní představuje Jákobův malý svět plný barev a lásky, který se střetává s děsivou realitou kruté války. Vyprávění o jeho zběsilém a zoufalém úprku a boji o život je dojemné, a přesto zcela nekompromisní a kruté. Mozaika jednotlivých okamžiků Jákobova krátkého života se skládá do nesmírně komplikovaného a smutného kaleidoskopu života za války. Další náročné čtení, které sice nezhltnete za jeden večer, ale bude stát za každou vteřinu Vašeho času.

1. Hana (Alena Mornštajnová)

Knižním vrcholem loňského roku pro mě byla Hana, která mě naprosto zasáhla a mám pocit, že jsem se z ní do této chvíle úplně nevzpamatovala. Často na ni vzpomínám, dodnes mám osudy jednotlivých postav před očima, stále přemýšlím o všem, co se v knize stalo. Hana je neskutečně silným zážitkem. Tuhle knihu nepřečtete, tu prožijete. Bez přehánění, tohle je nezbytné čtení pro všechny bez výjimky.
Robert Bryndza. Jméno, které je v poslední době důvěrně známé knihomolům i neknihomolům. Fenomén detektivního žánru, který si dokázal během velmi krátké chvíle najít cestu do srdcí mnoha čtenářů. Také pro mě je Bryndza absolutní sázkou na jistotu. Jeho poslední česky vydaná kniha - Temné hlubiny - jen potvrzuje, jak skvělým autorem je, a dává tak čtenářům další příslib, že chystané díly budou stejně božské.
Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová vede zásah nového týmu v hayeském lomu. Doufají, že z jeho bahnitého dna vyloví tým potápěčů důkaz, který povede k uvěznění známého drogového dealera. Netuší ale, že na dně lomu je skryto mnohem temnější tajemství... Když vyzvednou ostatky dítěte, Erika je rozhodnuta případ vyřešit. Bez ohledu na to, k jakému týmu je právě přiřazena, vydává se s tvrdohlavostí sobě vlastní hledat dávno pohřbenou pravdu.
V souvislosti s Temnými hlubinami slýchám dvě věci. Tou první je tvrzení, že se jedná zatím o nejlepší díl série. Tou druhou pak - pro mě překvapivě časté - srovnávání hlavní vyšetřovatelky Eriky Fosterová s jinou známou inspektorkou - Kim Stoneovou ze série od Angely Marsons.
S prvním hodnocením bych se ztotožnila. Třetí díl série je opravdu brilantní a vidím v něm u autora velký spisovatelský posun. Přesto bych po pocitové stránce těžko volila mezi Dívkou v ledu a Temnými hlubinami. Obě tyto knihy se mi zatím líbily nejvíce a každou chvíli upřednostňuji z této dvojice jiný titul. Oproti tomu zatím nejslabším článkem série pro mě je Noční lov. Tuto skutečnost přisuzuji tomu, že Bryndza v druhém dílu využil možnost odhalit pachatele brzy a sledovat proces jeho dopadení. Mě osobně toto schéma příliš nebaví, raději zůstávám v napětí do samotného konce příběhu. A u Temných hlubin jsem ke svému nadšení byla až do úplného závěru vysloveně nervózní.
Námět příběhu se nesmírně povedl a jak už je u Bryndzy dobrým zvykem, patří k těm v žánru celkem originálním. Není prvoplánový, má mnoho vrstev, a autor umně odkrývá jednu po druhé tak, aby čtenář mohl spekulovat, ale zároveň zůstával v nejistotě. Zaujala mě také transformace příběhu od chvíle, kdy Erika neměla v podstatě žádného podezřelého, až k momentu, kdy byli podezřelí prakticky všichni. Jak se to celé odehrálo, to pozorný čtenář odhalí nějakou chvíli před koncem. Není to příliš brzy, ale nečekejte ten v současnosti tolik oblíbený zběsilý a šokující závěr na posledních několika stranách. Bryndza ale i po odhalení pravdy výborně pracuje s gradací děje, čtenář se nenudí a až do posledního písmenka vyprávění doslova hltá. Autor si nechal adekvátní prostor na důstojné uzavření knihy, což se mi moc líbí a velmi to oceňuji, neboť něco podobného není samozřejmostí.
Také práce s postavami je na velmi vysoké úrovni. Bryndza pro mě Temnými hlubinami znovu potvrdil, jak výborně umí vykreslit jednotlivé charaktery, s jakou lehkostí jim dokáže přiřknout ty nejrozmanitější vlastnosti, a přesto je udržet kompaktní a solidně vybudované. To je jedna z věcí, kterou v recenzích autorových knih často opakuji - jeho postavy žijí, proměňují se, a je cítit, že Bryndza je poslouchá. Přestože nejsem úplným fanouškem těch osobních rovin, které se v detektivních sériích nutně vyskytují, v sérii s Eriky Fosterové mě baví čím dál víc. V Temných hlubinách se čtenáři dočkají zajímavého vývoje vztahu mezi Erikou a superintendantem Marshem a také detektivem inspektorem Petersonem. Obě tyto vztahové linky jsou velmi lidské a uvěřitelné a příběhu vysloveně prospívají. 
A právě zde bych se vrátila k jedné věci, kterou jsem zmiňovala na začátku recenze, a sice ke srovnávání Eriky Fosterové s Kim Stoneovou. Zcela na rovinu Vám říkám, že mu nerozumím, protože tyto dvě postavy by podle mě nemohly být zpracovány odlišněji. Jistě, určité paralely mezi životními osudu těchto dvou dam by se našly, ovšem způsob vyrovnání se s minulostí, který jim autoři nadělili, nemůže být rozdílnější. Robert Bryndza se nebojí dopřát Erice Fosterové možnost posunout se v životě dál, překonat smutnou minulost, přestože je to bolestivé. Dává jí prostor odpustit si, a přestože tak Erika ne vždy činí, umožňuje jí to růst a proměňovat se. Zkrátka tuto postavu  nechává samu rozhodnout, jak se s traumatem a minulostí vyrovná, pokud to tak mohu říci, a nenutí ji násilím k tomu, aby byla "temná" a "složitá". A tím se pro mě Erika stává o 100 % lépe zvládnutou a propracovanou postavou.
Teď tu mám jeden spoiler, který zabělím, takže prosím, kdo jste ještě nečetli, neoznačujte si text 😊 ↠ Malinko mě na knize mrzí snad jediná věc, a to je opakující se motiv pachatele z rodiny, jehož jsme byli svědky už v Dívce v ledu. Řekněte si, že jsem blázen, ale nechtělo by to i nějakého pořádného maniaka? Jasně, ten byl využit v Nočním lovu, ale tam byl zase brzy odhalen... Já osobně bych si proto moc přála, aby v některém z dalších dílů Bryndza skloubil to nejlepší ze všech knih - odhalení pachatele na konci, ale zároveň také využití nějakého pořádného sériového... ano, maniaka.
S vynikajícím námětem a perfektní prací s postavami ale Bryndza přináší ještě jednu věc, která si zaslouží samé superlativy. A to je jeho styl psaní. Nejsem jediná, kdo neustále opěvuje to, jak báječně lehce se jeho knihy čtou. Jeho sloh je čtenářsky nesmírně příjemný, ale zároveň nesklouzává do takové té zcela oddechovkové jednoduchosti. 
Zkrátka a dobře, pokud hledáte kvalitní detektivku, která se Vám bude dobře číst a jejíž postavy Vám přilnou k srdci, tady ji máte. Celou sérii vřele doporučuji a Temné hlubiny zvlášť. Tahle kniha Vás nemůže zklamat, a já věřím, že i v dalších dílech se máme vskutku nač těšit (už ať tu jsou, prosím!).
 
Název knihy (originál): Dark Water
Název knihy (česky): Temné hlubiny
Autor: Robert Bryndza
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 416
Stejně jako v listopadu, i v prosinci se přírůstky vyšplhaly skoro ke dvaceti, zastavily se opět na čísle devatenáct. Výprodeje, zatoulané recenzní výtisky, narozeniny, Vánoce… to se tak stane 😊 Doufám ale, že jsou na nějakou dobu poslední velké… Chci – musím – nákupy od nového roku výrazně omezit, tak doufám, že tohle své knižní předsevzetí zase neporuším. Uvidíme 😊
Jaké novinky přibyly za prosinec Vám? Jaké knížky Vám nadělil Ježíšek? Dokázal Vás nějakým titulem překvapit? A jaké knížky jste nadělovali Vy? Budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů.
Článek zahájím hromádkami s dárečky 😊 V polovině prosince přišly narozeniny, ke kterým jsem dostala všechna tři ilustrovaná vydání Harryho Pottera, která u nás zatím vyšla. Já bych si je sama nikdy nepořídila, takže z nich mám ohromnou radost a už si pěkně posvátně lebedí v knihovně mezi českými a anglickými vydáními celé série.
Hotýlek od Aleny Mornštajnové byl poslední knížkou této autorky, která mi chyběla. Dostala jsem ho dodatečně od mamky za odměnu za jeden takový úspěch, a pochopitelně jsem z něj měla velikánskou radost. Až se zbavím svých recenzních restů, pustím se do Hotýlku co nejdříve.
Protože jsme s mamkou měly k dispozici nějaké slevové kupony do Neoluxoru, vyrazily jsme tam pro vánoční dárky, a já si dva nadělila sama sobě. Novou odeonku Dívka jménem Sus, která mě zaujala na první pohled a moc doufám, že mě nezklame, a knížku Mengeleho děvče, která je jednou z mnoha knih s tématikou druhé světové války, které mám na svém wishlistu.
Tahle krásná hromádka, to jsou vánoční dárky. Gemina byla vytoužená, Ježíškovi jsem ji nutila nenápadně i nápadně, a mé prosby byly vyslyšeny. Dále jsem pod stromečkem našla čtvrtý díl detektivní série s Kim Stoneovou, Otevřený hrob. Přestože jsem z třetího dílu nebyla nadšená, Otevřený hrob mě hodně zaujal a je to taková poslední šance této sérii. Doufám, že mě kniha nadchne a že budu mít chuť ve čtení pokračovat. Vyprosila jsem si taky Nebe, na němž nesvítily hvězdy. Největším překvapením pod stromečkem pak byly Hádanky a hlavolamy ze světa Středozemě, po kterých jsem sice také prahla, ale naprosto tajně, takže Ježíšek znovu dokázal, jak dobře mě má přečtenou 😍
Vzala jsem to tentokrát trochu od na přeskáčku, pojďme se proto vrátit v čase o kousek zpátky. Hned na začátku měsíce totiž dorazila první tulačka, novinka Byly tady, a už nejsou, kterou v listopadu vydalo nakladatelství Domino. Moc děkuji a neskutečně se těším!
Další radost jsem si udělala v LK, kde se objevil další Chris Carter. Potěšily mě také výprodeje na buxu, kde jsem sehnala spoustu krásných knih od mého milovaného Domina. Udělala jsem si zásoby Lisy Jackson a pořídila jsem i jednu Mo Hayder.
Také další recenzní výtisk od Domina se chvilku potuloval po světě (aneb pošta se tak snaží doručit balíček, až z toho zapomene zazvonit, zavolat… až z toho vlastně vůbec nepřijede a rovnou to hodí na pobočku 😅). Nakonec si ke mně ale Klub zabijáků cestu našel a já už jsem celá napnutá, co čeká našeho oblíbeného vyšetřovatele Marka Heckenburga v tomto dílu. Dominu znovu moc děkuji, zásobují mě těmi nejlepšími knížkami a já jsem jim moc vděčná 💖
Těsně před Vánoci pak dorazil poslední recenzní výtisk loňského roku, a sice pohádková knížka Damídci, na jejíž recenzi jsme se s autorem dohodli už na podzim. Davidovi moc děkuji za jeho milý přístup i za knížku samotnou!
Nový rok, nové rubriky - to je povinnost 😊 Jednou z nich jsou Čtecí plány, jejichž určitou obměnu už blog dříve zažil v podobě již dávno zapomenutých měsíčních výzev. V těch byly plány velkolepé, odvážné... a málokdy splněné. Tak snad to teď půjde o něco méně bolestivě.
Leden se u mě ponese v duchu dohánění recenzních restů, kterých mám skutečně ohromné množství. Pořád si ale fandím a věřím, že do svého čtenářského programu zvládnu zakomponovat i nějakou tu nepovinnou literaturu. Po čtyřech kouscích pokukuji zvlášť mlsně.
Máte také nějaké plány na leden? Jaké knihy byste si chtěli přečíst? A máte nachystanou nějakou podobnou srdcovku, jakou pro mě představují třeba níže zmiňované Selfies? Budu moc ráda, kdy se podělíte dole v komentářích 😊
Prvním lednovým plánem je Habermannův mlýn, který si cestu do mojí knihovny našel již na podzim, ale do mých rukou se nedostal. Jako správný neandrtálec - jeskyňář jsem film zatím, narozdíl od zbytku republiky, neviděla, a chci si to už ušetřit až po čtení. 
Zbylé kousky jsou novinkami. K Dívce jménem Sus mě táhne takový ten neviditelný čtenářský vlasec. Nevím proč, ale na tuhle knihu jsem neskutečně zvědavá. Navíc si ke mně našlo cestu hned několik nadšených recenzí, takže věřím, že mohu popustit uzdu svým očekáváním.
Selfies od Jussiho Adlera-Olsena, od mojí dánské lásky, to je radost už jen při pohledu do knihovny, kde na mě poslušně čeká. Popsat Vám, jak moc se nemohu dočkat, až se začtu do prvních řádků... to se snad nedá. Olsenovy knihy, to je pro mě jako setkání s dávným přítelem, jehož vyprávění Vám bere dech a musíte poslouchat pořád dál.
Poslední vybranou knihu asi představovat nemusím. Geminy je teď všude plno, a slýchám samé natěšené ohlasy a dokonce i zvěsti, že je snad tento díl lepší než první. Tak snad tomu tak doopravdy bude. Tahle bichlička bude vyžadovat nějaký čtecí maraton, protože už teď je mi nad slunce jasné, že se nebudu moci odtrhnout.
Začátek roku je nevyhnutelně obdobím bilancování, vyhodnocováním toho, co se v uplynulých měsících podařilo a co naopak ne... A nejinak tomu bude i na blogu. Mám pro Vás připravené celkem tři články z rubriky "Rok s knihou" - tento sumarizační, a dále články o nejlepších knihách uplynulého roku a o mých čtenářských předsevzetích na rok následující. Doufám, že si jejich čtení užijete tak jako já jejich sepisování. 💖
Budu ráda, když mi pod dnešním článkem napíšete, jaký byl Váš knižní (a klidně i neknižní) rok 2017. Kolik jste toho (ne)stihli? Měli jste štěstí na dobré knihy? Dokázali byste vybrat nejlepší a nejhorší titul? Na jaké knížky se nejvíce těšíte v roce příštím? A co výzva, účastníte se nějaké? Jaké jsou případně Vaše výzvové cíle a plány? 😍
Dnes tedy o tom, jaký byl loňský rok v číslech. Začneme mojí klasickou ostudou, kterou jsou přírůstky. Za rok 2016 mi do knihovny přibylo celkem 194 knih a já se zařekla, že v roce 2017 se trochu uklidním. Podařilo se, ale vážně jen trochu. Nových knížek mám v knihovně totiž 177 (naštěstí jsem z nich rovnou i přečetla 45 kousků). Nejkrásnějším loňským přírůstkem ale zůstává Arnold, tady jedna taková vzpomínková, když byl ještě prťous. Pózovat mi při focení ale nepřestal. 😻
Po stránce čtení byl tento rok, až na samý závěr, prima. Svoji výzvu 52 knih jsem překonala, přelouskala jsem totiž rovných 61 knih a nebýt školních povinností a čtecí krize, vyšplhalo by se tohle číslo ještě o něco výše. Na rok 2018 jsem si dala cíl 70 knih, tak jsem zvědavá, zda a jak si s tím poradím. 😊 Nepokořený také zůstal můj cíl přečíst minimálně sto stran denně, a teda říkám Vám, letos už to zdolám, a ne jednou!


Nejvíce se mi obecně dařilo zpočátku roku - v lednu jsem se krotila s přírůstky (nejméně za celý rok, osm knih), a zároveň jsem byla úspěšná se čtením (nejvíce - společně s únorem - za celý rok, devět knih). V posledních měsících roku mi pak naopak nějak ujely přírůstky (po devatenácti kouscích od října do prosince) a válčila jsem se čtecí krizí (prachbídné dvě knihy v listopadu i v prosinci).
Ale nejde jen o kvantitu, že ano... Po stránce kvality mohu říci, že jsem měla zase štěstí na skvělé knihy, přesto ale musím konstatovat, že asi vzrostly mé nároky... Oproti předchozím rokům ubylo pětihvězdičkových hodnocení a naopak přibylo čtyřhvězdičkových.

Vysvětlení to má velmi jednoduché. Často se mi kniha líbila, ale chybělo jí to "něco", co všichni tak dobře známe. Snad bude v tomto směru rok 2018 vydařenější. Výběr těch nejlepších knih už mám sepsaný, jak jsem avizovala hned na začátku článku, a bude online během pár dní.
Takhle tedy vypadal můj uplynulý rok po knižní stránce. Po té životní byl rokem ohromných změn. Přišly neskutečné výzvy, které jsem chtěla několikrát vzdát, objevily se nádherné okamžiky, báječné úspěchy, překonala jsem důležité milníky. Už teď ale vím, že to, co se mi před dvanácti měsíci zdálo nepřekonatelné a co jsem nakonec zvládla, bude tímto rokem zastíněno. Čekají mě neznámé věci, jsem strašně nervózní, vyděšená, avšak zároveň i podivně natěšená a zvědavá. Hlavně ale nepřestávám věřit, že to zvládnu a že se za rok ohlédnu s radostí a hrdostí. Tak mi držte palce.
I já Vám je držím - ať je Váš rok 2018 co nejkrásnější, nejklidnější, nejmilejší. S knihami i bez nich. 💞
Vleklé čtecí krize, která se u mě usídlila, jsem se bohužel nedokázala zbavit ani v listopadu a k mému šoku ani v prosinci. Je to o to otravnější, protože se mi sešla spousta recenzních výtisků a potřebovala bych tedy číst jako o závod. Zlomit se mi to ale prostě nedaří. V listopadu i prosinci jsem tedy přelouskala jen po dvou knížkách 😢
Listopadovou první knihou bylo Dítě od nakladatelství Domino a druhou Žena z kajuty č. 10 od nakladatelství Leda. Obě knihy se mi moc líbily, každá z jiných důvodů, a vřele je doporučuji dál.
Dítě, to je psychologický thriller par excellence. Autorka píše báječně, navíc dokáže naprosto bravurně budovat příběh a skládat jednotlivé dílky vyprávění do úžasně logické mozaiky. Pokud se ale budete chtít do knihy pustit, čekejte více z té psychologické roviny. Já jsem trochu postrádala více toho thrilleru, ale to je moje osobní preference. Dítě je vynikající kniha, se kterou rozhodně nešlápnete vedle.
Žena z kajuty č. 10 je proti Dítěti trochu stereotypnějším počinem. Kniha má pomalejší rozjezd a autorka se v ní neubránila pár žánrovým klišé. Přesto jsem si čtení užila a nalákala jsem se na další knihy od Ruth Ware. Knihu bych doporučila spíše nováčkům v žánru, pro skutečné thrillerové fajnšmekry to asi trhák nebude.
Na obě knihy jsem sepsala plnohodnotné recenze, najdete je tady (Dítě) a tady (Žena z kajuty č. 10).
Na začátku prosince to vypadalo, že jsem tu čtenářskou smůlu konečně zlomila, ale nakonec to dobře nedopadlo. Od poloviny prosince jsem válčila znovu, nejprve za to mohl pracovní nával před Vánocemi, a pak jsem nedokázala o svátcích chytit čtenářský dech. Opět se tedy opakoval scénář s pouhými dvěma přečtenými knížkami. 
První knihou, kterou jsem v prosinci dočetla, byl můj první e-book. Dala jsem šanci Radce Třeštíkové a na cestách jsem louskala její poslední knihu Osm. Nemůžu bohužel říct, že by mě autorka nadchla natolik, abych se toužila vrhnout i na její další počiny. Její styl psaní mě sice velmi příjemně překvapil, práce s postavami a samotný děj knihy už ale tolik ne. Celkově knihu považuji za průměr.
Poslední kniha uplynulého roku ale byla naprostým zázrakem. Řady nejlepších knih celého roku dokázala na poslední chvíli rozšířit novinka od nakladatelství Domino Měla jsi vůbec někdy rodinu?. Tenhle komorní román o lidském smutku, utrpení, o malých okamžicích, které změní celý život, mě naprosto dostal. Nádherné, přenádherné čtení, které Vám všem z celého srdce doporučuji.
Recenzi na Osm budu mít dopsanou brzy, recenzi na dokonalý titul Měla jsi vůbec někdy rodinu? už mám publikovanou – najdete ji tady.
A já jen doufám, že se v dalších měsících vrátí moje čtecí návyky do normálu a že zase začnu lámat své rekordy 😊 Co jste v poslední době přečetli Vy? A jak se Vám dařilo s výzvou na rok 2017, stihli jste všechny své plány? Napište mi do komentářů!
Listopad 2017
Počet přečtených knih: 2
1. Dítě
- recenze -
| Fiona Barton | 416 stran | 15. 11. 2017 - 24. 11. 2017 |
2. Žena z kajuty č. 10
- recenze -
| Ruth Ware | 367 stran | 26. 10. 2017 - 14. 11. 2017 |
Počet přečtených stran: 783
Průměrný počet stran za den: 26
Prosinec 2017
Počet přečtených knih: 2
1. Osm
| Radka Třeštíková | 386 stran | 14. 9. 2017 - 2. 12. 2017 |
1. Měla jsi vůbec někdy rodinu?
| Bill Clegg | 296 stran | 24. 11. 2017 - 12. 12. 2017 |
Počet přečtených stran: 682
Průměrný počet stran za den: 22