Nejnovější

Román o nevyslovených pravdách, zbabělosti, odvaze, vině a o odpuštění nejen jiným, ale především sobě samým. Hana.

Zaznamenat na českých blozích v pořadí třetí román autorky Aleny Mornštajnové není žádný kumšt. Je úplně všude, a přestože se podobným fenoménům snažím vyhýbat, právě tím nekonečným vodopádem nadšených čtenářů chrlících superlativy mě Hana nakonec zaujala. Chtěla jsem si udělat vlastní názor, zjistit, co na tom tedy všichni mají. Musím podotknout, že v drtivé většině případů to hromadné nadšení po dočtení úplně nechápu. V případě Hany bych v něm ale nejraději ještě přitvrdila. Totiž, Hana je jednou z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Tak.
Ve své podstatě skromný příběh o osudech jedné rodiny začíná v dětství malé Miry, jejíž touha po dobrodružství a nedostatek poslušnosti jí jednoho lednového dne zachrání život. Kromě vlastního života však zničehonic přichází o všechno a nakonec se osamělá holčička ocitá v péči její podivínské tety Hany, která skoro nemluví a Mira je přesvědčená, že ji vůbec nemá ráda. Jenže Hana toho ve své duši nese snad až příliš. Nesnesitelnou tíhu viny, drtivé množství hrůzných vzpomínek, nekonečný strach a obavy. Ale kdesi hluboko také lásku, upřímnou a vroucí, upnutou k tomu jedinému, co jí v životě zbylo.
Hana je příběhem obyčejných lidí. Je vyprávěním o rozhodnutích, která nikdy nejsou zcela dobrá nebo zcela špatná. Je svědectvím toho, že ke špatným volbám skutečně často vedou ryze čisté a nevinné úmysly. V Haně se mísí dojemná naivita s neodbytnou touhou vzít život konečně do vlastních rukou, hluboká a srdcervoucí vina s (ne)schopností odpustit sobě samému, snaha být lepším člověkem s drtivou silou osudu, ale také láska a přátelství s neodvratnou nutností zvolit si stranu a rozhodnout tak o osudu svém i své rodiny.
Všechny tyto hluboce lidské motivy ožívají díky postavám, kterým Mornštajnová dokázala vdechnout neuvěřitelně silné životy a osudy. Lidé, se kterými se v Haně setkáte, jsou zcela obyčejní. Doba, do které je jejich obyčejnost zasazena, je však zcela výjimečná. A proto stojí před rozhodnutími, která by nikdo z nás nechtěl učinit. Budu silný a obětuji své štěstí pro rodinu? Prosadím si své a získám pro sebe to, co chci? Je důležitější láska k ženě, nebo odpovědnost za život rodiny? Jak zle může tohle všechno skončit? Je ten správný čas odejít teď, nebo teprve přijde? Nebo snad už uplynul? Kdy je brzy a kdy pozdě? Koho miluji nejvíc na světě? Jak těžké je vyrovnat se s tíhou viny a odpovědnosti? Je možné dál žít s chybou, která zničila životy těch, které jsem miloval? Je v lidských silách odpustit sobě samému, skutečně a nefalšovaně?
Hana otevírá spoustu nejrůznějších témat, z nichž každé je velmi silné, emocionální a hlavně na něj nejde nalézt jednoznačnou odpověď. Otázky viny, životních rozhodnutí, neodvratného směřování lidského osudu, tíhy určité epochy a především odpuštění, které mně osobně přišlo asi jako nejnápadnější motiv celého románu, jsou působivě vykreslovány v rámci jednotlivých lidských osudů. Nezodpověditelné náměty a směsice několika takto silných témat – to zní jako recept na katastrofu. Jenže Mornštajnové to v Haně hraje celé dohromady jako dokonale vyladěný orchestr.
Hana je jednou z těch knih, ve kterých sedí každé písmenko a každá čárka. Je to kniha, v níž každý nepatrný okamžik hraje svou nezanedbatelnou roli... Jenže při čtení to nepocítíte. I takto těžký příběh vypráví Mornštajnová s lehkostí, s noblesou, obyčejně a tak nějak mimochodem. Knihu čtete, a ani nevíte jak. Stránky vám pod prsty mizí, snad i rychleji než by vám bylo milé. Je to něco absolutně neuvěřitelného a pro mě především nevídaného na české scéně. Už dlouho jsem si knihu od českého autora nepřečetla s takovou chutí a zaujetím, jako tomu bylo v případě Hany. Nutno říci, že jsem ji četla v čase uzávěrky, na stole štos práce, a stejně jsem ji sfoukla za dva dny. Prostě nebylo možné od toho odejít, nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, jak to se všemi dopadne, jak se kruh uzavře... Byl to pro mě neskutečný zážitek. Moje pocity o pár dní později potvrdila maminka, které jsem Hanu hned dala a která i ve dnech balení a cestování sem a tam knihu také přečetla za dva dny. A říkala mi: „Víš, že je ta kniha příšerná? Od toho se vůbec nedá odejít.“ 
Před Alenou Mornštajnovou proto hluboce smekám, ať už jde o námět knihy, o způsob, jakým příběh vypravuje, nebo o její vybroušený a přitom tak přívětivý styl psaní. Hana je skutečně mistrovské dílo. Upřímně se přiznám, že těžko hledám způsob, jak vám o Haně říct vše, co bych chtěla, všechno, co ve mně vyvolala a vše, co cítím. Nevím ani, jak tuto recenzi uzavřít. Snad takto: Hana je výjimečná kniha. Je silná, je dechberoucí, je srdcervoucí. Má v sobě řadu silných příběhů a hluboké poslání. Je vyprávěna lidsky a přívětivě, je něžná, naivní, odzbrojující. Budete se smát a budete plakat. Postavy budete chvíli milovat a chvíli nenávidět, někdy jim budete rozumět a jindy je nepochopíte. Přesně tak, jako to máme s žijícími lidmi. Lidé na stránkách Hany k vám promluví, osloví Vás, ožijí před Vašima očima. Jejich osudy vám položí spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Hanu nedočtete, Hana se po dočtení stane vaší součástí. Budete o ní přemýšlet, budete na ni vzpomínat a já se vsadím, že na ni nikdy nedokážete zcela zapomenout. I za čas bude stále schovaná ve vaší mysli a ve vašem srdci.
Jestli si letos chcete přečíst jedinou knihu od českého autora, přečtěte si Hanu... Jestli si letos chcete přečíst jedinou knihu, přečtěte si Hanu. Budete o tolik bohatší. 
 
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Host
Počet stran: 310
Budu samozřejmě potěšena, pokud mi do komentářů napíšete, zda už jste Hanu četli, čtete, nebo chystáte číst. Pokud už ji máte za sebou, byla pro vás stejně neskutečným zážitkem, jako pro mě? Co pro vás bylo nejsilnějším okamžikem knihy? A četli jste i další knihy Aleny Mornštajnové? Případně, jaká kniha vás dostala do kolen tak, jako mě Hana? Budu vděčná za tipy!
Mějte se moc hezky a těším se na vás u dalšího článku,
Kristýna

Těch krásných, útulných, měkoučkých koutků na čtení není nikdy dost.

Ano, přátelé, i mně před časem přistála ve schránce milá nabídka zúčastnit se další blogerské soutěže o vysněný čtecí koutek a nějaký ten poukaz na čtení, kterou společně organizují Biano.cz a Martinus.cz. Tvořit takováto vytoužená snová místečka mě moc baví, takže jsem i tentokrát na účast v soutěži s radostí kývla a uvidíme, co z toho tedy vyleze.
Na přehledném a stylovém serveru Biano.cz, který shromažďuje na internetu prodávaný nábytek, jsem si tentokrát našla trochu modernější pojetí čtenářského koutku. Hned na první pohled mě totiž zaujaly zajímavě řešené knihovny Maridex Zonda, které jsou i solitérně velmi stylovým kouskem, ale když si je představíte poskládané vedle sebe, je z toho něco vskutku parádního. Hned vím, ke které stěně v našem domově bych je šoupla - a samozřejmě, jaké knižní krasavice by v nich našly svůj nový domov.
K nim bych vybrala křeslo v neutrálních barvách. Můj srdcový výběr jednoznačně reprezentuje šedé křeslo Bonn klasického vzhledu, které se hodí prostě všude.

Láká mě ale také skládací křeslo Karup Boogie, které by i v zimních měsících dokázalo v člověku navodit letní atmosféru plnou pohody a oddechového čtení.  
A kdybych se chtěla modernisticky rozšoupnout, možná bych sáhla i po křesle Karup Nest Vision, které na mě doslova křičí, jak je pohodlné a příjemné a měkoučké. Na druhou stranu, je to asi ten typ v křesla, ve kterém bych mnohem spíše ihned usnula, než skutečně něco přečetla. A také typ, který potřebuje výt dominantou interiéru, jinak to nemusí působit úplně vkusně.



Ideální představa je samozřejmě taková, že by tyto kousky nábytku našly svůj domov v samostatném pokoji vyhrazeném jenom knihám a čtení, maximálně možná ještě psaní recenzí (na které v poslední době potřebuji klid skoro jako ve vakuu). Přestěhování všech našich knih do jedné velké knihovny v jediném pokoji je společným snem mým i mojí mamky a snad ho časem doopravdy uskutečníme. Ale když se nasčítají knihy po prarodičích, které našly domov u nás, mamčina knihovna a moje stovky knih, je docela složité to vymyslet. Ale jednou, jednou určitě...
A až všechny ty nasyslené knížky přečteme (ehm), mám vždy v zásobě wishlisty knih, které shromažďuji po všech internetových koutech. Ten největší jsem dokázala vytvořit (respektive jsem ho absolutně nechala vymknout se z mých rukou) na goodreads, ale tam už mám i knihy, které jsem časem zamítla. Na oblíbeném Martinusu si tak nechávám jen ty nejvytouženější knížky, jejichž koupi opravdu v dohledné době plánuji. Najdete je tady.
Nejžhavějším adeptem teď pro mě je Malý život, na který čtu tolik obdivných recenzí, že si ho samozřejmě také nutně potřebuji přečíst. Toužebně vyhlížím také novou knihu ze série o Oddělení Q od Jussiho Adlera-Olsena, Selfies. Ve stejném měsíci je také plánováno vydání pokračování série Illuminae. Druhý díl Gemina vypadá úplně stejně famózně a já se ho nemohu dočkat. 
Kdyby mi tyhle tři krasavice dělaly v novém čtenářském koutku společnost za těch přicházejících hořkosladkých podzimních večerů, nezlobila bych se...
A pokud bych v tom novém koutku měla jedinou letošní knihu přečíst znovu, byla by to jednoznačně absolutně dokonalá a famózní Hana od Aleny Mornštajnové. Seženete ji i na Martinusu a já vám už brzy přinesu oslavnou recenzi.
A jaké jsou Vaše čtenářské sny?

Moc díky Biano.cz a Martinus.cz za uspořádání soutěže a za nábytkovou i knižní inspiraci.


První prázdninový měsíc ve fotkách.

Upřímně se přiznám, že tváří v tvář červencové fotovýzvě, kterou pořádala Narciska (Hnízdo zvrhlé Narcisky), jsem v uplynulém měsíci příliš nezvládala instagram zásobovat ještě dalšími, mimo-výzvovými, fotkami. Přesto se jich ale pár objevilo a některé z nich se i mně samotné moc líbí, což je co říci, protože já jsem ke svým fotkám velice kritická. Ty v okně patří k mým oblíbeným, tak snad se budou líbit i Vám. Souhrn výzvových fotek připravuji také, ať to máme pěkně pohromadě v článku. 
Vy jste se do výzvy zapojili? A pokračujete i v srpnu? Klidně mi do komentářů hoďte i odkazy na Vaše instagramy, spoustu z Vás sleduji, ale třeba mi někdo unikl... Mějte se krásně! ❤

Prázdninový návrat k pořádnému čtení konečně začal.

Po dvou měsících nucené čtenářské abstinence jsem se v červenci mohla do čtení konečně zase pořádně obout. Musím ale přiznat, že rezervy ještě mám, protože v létě člověk přeci jen má více příležitostí k tomu, strávit nějaký čas s blízkými. A takové chvíle je potřeba prožít, ne pročíst. Zvládla jsem tedy celkem sedm knih, tloušťkou i tématem poměrně rozmanitých.
Červencové čtení jsem otevřela s knihami z mého milovaného Domina. Má ji rád, nemá ji rád byla parádní a přestože uznávám, že rozuzlení je trochu... neuvěřitelnější (zdravím, Hani!), kniha mě dostala. Jasných pět hvězdiček a velké doporučení všem!
Jestli chcete vědět víc, tady máte recenzi, kterou jsem napsala pro server VašeLiteratura.cz.
V domiňácké jízdě jsem pokračovala se Zmizelým, který pro mě byl jednou z nejočekávanějších novinek tohoto léta. C. L. Taylor mě hodně baví a v téhle knize znovu dokázala, že je prostě báječná. Zmizelý není jen napínavé čtení, je to kniha plná úzkosti, strachu a takové tísnivé, zoufalé atmosféry. Zpětně vidím, že je kniha hodně jiná než autorčiny předchozí, a to právě pro tu jedinečnou atmosféru. Další pětihvězdičkové doporučení.
Recenzi si můžete přečíst tady.
Díky nové spolupráci s nakladatelstvím Jota jsem se v červenci konečně dostala k přečtení novely I viděl Bůh, že je to špatné, kterou jsem měla na svém seznamu pěkně dlouho. Tento titul samozřejmě z proudu válečné literatury vyčnívá svou fiktivností a poetičností, přesto je silným svědectvím těžkých lidských osudů poznamenaných cizí sobeckostí a touhou po moci. Krátké, ale velmi silné a emotivní čtení, které přirozeně zasluhuje plných pět hvězdiček. 
Pokud byste rádi recenzi, najdete ji zde.
Kovářova kobyla chodí bosa. Asi proto autorka projektu My čteme dočítá společnou květnovou knihu v červenci. A červencovou v srpnu. Smrt krásných srnců jsem četla letos už podruhé a znovu to byl jiný zážitek. Upřímně, jakmile tuhle útlou povídkovou knížečku zaklapnu, nejraději bych začala znovu. Kdo Otu Pavla četl, ten naprosto chápe. A kdo nečetl, ten by měl začít, protože čtenářské zážitky s tímto autorem jsou vskutku jedinečné.
V rámci projektu jsem sepsala takové dojmy a pocity z této knihy, mrknout můžete tady.
A máme to tady, jednoznačný knižní vrchol měsíce, ztělesněný dokonalou, báječnou, famózní Hanou. Neslyšela jsem na ní snad jediný negativní ohlas a byla jsem opravdu hodně zvědavá, jestli dostane i mě. Málokdy mě knihy, obklopené takovýmto haló, dokáží strhnout. Ale Hana je jednoduše výjimečná a zaslouží si každý kousek pozornosti, který se jí dostane. Sto milionů hvězdiček, prosím.
Recenzi mám - podobně jako v případě zbývajících přečtených knih - rozepsanou a bude snad velmi brzy na blogu.
Protože jsem věděla, že po Haně to bude mít další kniha velmi těžké, s chutí jsem sáhla po novém recenzním výtisku od Presca. Po pohádkovém, kouzelném a neskutečně nádherně vymalovaném příběhu holčičky Otolíny, kterou všichni dobře známe z jejího dobrodružství se Žlutou kočkou. Musím s radostí říci, že tato knížka se mi snad líbila ještě více, ale podrobnosti si nechám do připravované recenze. 
První prázdninový měsíc jsem pak uzavřela prvním dílem ze série o genealogovi Jeffersonu Tayteovi od Steva Robinsona, Stopami v krvi. Vzhledem k velmi pozitivním ohlasům jsem čekala něco opravdu senzačního, ale pro mě se bohužel taková paráda nekonala. Mám k tomu spoustu výtek, přesto ale vím, že dalším dílům neodolám. Například i proto, že druhý díl odkazuje k mně mnohem bližší historické epoše, takže věřím, že by mi mohl sednout o něco lépe. Hodnocení se mi pohybuje mezi třemi a čtyři hvězdičkami a myslím, že si to ujasním až nad finální podobou recenze, kde to budu mít vše sepsané a srovnané.
Červenec 2017
Počet přečtených knih: 7

1. Má ji rád, nemá ji rád
| S. J. Bolton | 560 stran | 22. 6. 2017 - 7. 7. 2017 |
2. Zmizelý
| C. L. Taylor | 432 stran | 7. 7. 2017 - 13. 7. 2017 |
3. I viděl Bůh, že je to špatné
| Otto Weiss | 112 stran | 13. 7. 2017 - 18. 7. 2017 |
4. Smrt krásných srnců
| Ota Pavel | 112 stran | 14. 5. 2017 - 18. 7. 2017 |
5. Hana
| Alena Mornštajnová | 310 stran | 19. 7. 2017 - 21. 7. 2017 |
6. Otolína ve škole
| Chris Riddell | 170 stran | 21. 7. 2017 |
7. Stopy v krvi
| Steve Robinson | 320 stran | 21. 7. 2017 - 28. 7. 2017 |

Počet přečtených stran: 2016
Průměrný počet stran za den: 65
Takhle tedy vypadá mé červencové čtenářské skóre. Teď už pilně pracuji na tom, aby to srpnové bylo ještě o něco půvabnější, snad se to tedy podaří. Jak se dařilo v první půlce prázdnin se čtením vám? Patříte k lidem, kteří v létě dohánějí resty, nebo vám čtení jde lépe od ruky spíše v jiných ročních obdobích? A která kniha pro vás byla v uplynulém měsíci nejlepší?
Budu moc ráda, když se o váš pohled na věc a o tipy na knihy podělíte v komentářích.
Mějte se zatím krásně a užívejte léta,
Kristýna

Strhující thriller, ve kterém vás vrah okouzlí i znechutí.

Kniha Má ji rád, nemá ji rád bude všem, kdo se jen trochu zajímají o produkci nakladatelství Domino, jistě dobře známá. Nejnovější kniha autorky, která mě okouzlila svým svižným a čtivým stylem, je prubířským kamenem vydávání dalších jejích titulů. Mě si S. J. Bolton získala, zbylé knížky jsem si dokoupila a věřím, že nadchne i vás. Nenechme ji z českého trhu zmizet - dejte autorce a jejím knihám šanci a nechte se vtáhnout do děje jedněch z nejlepších thrillerových příběhů současnosti 😊 Celou mojí ódu na dokonalost téhle knihy si můžete přečíst v recenzi, kterou jsem napsala pro server VašeLiteratura.cz. Odkaz najdete pod fotkou.
Budu moc ráda, když si recenzi přečtete a když mi připíšete váš názor na tuto novinku nebo obecně na knihy S. J. Bolton. Je vaše oblíbená? Také vás tak ohromuje, jak neuvěřitelně svěží její psaní je? A pokud jste ji ještě nezkusili, plánujete jí dát v budoucnu šanci? Na vaše dojmy se budu moc těšit! ❤

"Tenhle měsíc už nebudu kupovat tolik nových knih." 

Každý měsíc se zapřísahám a každý měsíc končí stejně. 😂 Ráda bych vložila své naděje do srpna, ale už teď na mě na Zásilkovně čeká balíček (ale je v něm dárek pro maminku, takže má objektivní důvod!). Ani v červenci jsem svoje přírůstky nedokázala příliš zkrotit, jednu dobrou omluvu ale mám - měla jsem svátek a moji blízcí vědí, že největší radost mi udělají knížky, takže jsem jich dostala pěknou hromádku. Pojďte se se mnou na všechny ty nové krásky podívat! 😊 
A v komentářích pod článkem mi prosím nezapomeňte dát vědět, jak jste na tom s červencovými přírůstky Vy? Krotíte se, nebo nakupujete jako o život? Našla si nějaká z červencových knižních novinek cestu k Vám? Máte něco z toho, co jsem nasyslila, už přečteno? Podělíte se o dojmy? Budu se na Vaše názory moc těšit. 💕
Prázdniny otevřel recenzní výtisk, který mi dorazil v rámci mé nové spolupráce s nakladatelstvím Jota. Milé Lucii tímto moc děkuji, kniha I viděl Bůh, že je to špatné pro mě byla (dle očekávání) velmi silným čtenářským i lidským zážitkem. Tuto novelu všem vřele doporučuji, dostala ode mě plných pět hvězdiček a detailní recenzi si můžete přečíst na blogu.
Víceméně náhodou jsem také jednou zabloudila do Levných knih, kde jsem si pořídila dva krásné kousky: Bílá jako sníh, rudá jako krev a hlavně anglické vydání Casino Royale. Koukala jsem po něm už na e-shopu, avšak tam jsem ještě odolala. Naživo už to nešlo. Moc se na tuhle bondovku těším, právě Casino je asi mým nejoblíbenějším filmem s agentem 007, takže věřím, že mě i knižní předloha nadchne.
Velkým překvapením a radostí pro mě byla výhra u Verči z blogu Knihomoholka. Eleanor & Park sice nespadá do mého typického žánru, ale dlouho jsem ji chtěla zkusit. Díky Verunce mám tu možnost, takže ještě jednou moc a moc děkuji nejen za knížku, ale také za radůstku v podobě martinusáckých záložek - věřte nebo ne, já žádné zatím neměla (ale samozřejmě jsem je strašně chtěla). Díky Verče už se hřejí v mých právě čtených knížkách.
A pak už to jelo. Na buxu běží Léto s nakladateli, zatím jsem neodolala akci s Baronetem a na Zásilkovně na mě čekají nějaké knížky z produkce EMG. Čeho se ale opravdu bojím, to je jeden srpnový týden s Dominem... 😅 Od Baronetu jsem dlouho chtěla Maják v bouři a Pád, takže tyto tituly byly jasnou volbou. Ve slevách mě také zaujal Labyrint (tuším za 40 Kč?), proto jsem ho přihodila a jsem zvědavá, co se z něj vyklube. Tahle hromádka byla první várkou knížek za odměnu...
A druhou částí knížek za odměnu za poslední náročné měsíce je následující hromádka. Po přečtení knihy Má ji rád, nemá ji rád (moje recenze by snad měla brzy vyjít na VašeLiteratura.cz) jsem si musela nutně dokoupit všechny dostupné autorčiny knihy. Obětinu jsem pořídila už dříve, zbývala tedy Volavka a Tak to je, tak to bude. Rozhodla jsem se taky dát šanci genealogickým thrillerům od Steva Robinsona. Stopy v krvi už mám přečtené a přestože mám ke knize výhrady, dalším dílům asi neodolám, svým způsobem si mě autor a hlavně hlavní postava Jefferson Tayte dokázali získat. Druhý díl, Hluboký hrob, se navíc odehrává v historické etapě, která je mi bližší, tak věřím, že nebudu litovat.
V červenci mi také udělal radost nový recenzní výtisk od Presco Group, Otolína ve škole. S Otolínou a žlutou kočkou se loni před Vánocemi na blozích roztrhl pytel a já věřím, že kdo četl, ten si tuhle holčičku a její svět zamiloval. Nejinak tomu bylo se mnou. Otolína ve škole je podle mě ještě o něco vydařenější, recenze se spoustou fotek bude brzy :) Moc děkuji Lucii z Presca za recenzní výtisk a taky za pozornost v podobě úžasného zápisníku, který Vám na blogu také plánuji ukázat :)
A na závěr tu máme tu famózní sváteční hromádku. Kromě Vypravěčky, kterou jsem si hrozně dlouho přála, ale nikdy jsem si ji nepořídila, jsou všechny knížky žhavé novinky - tak žhavé že jsem před pár dny večer rozečetla asi tři a nedokázala se rozhodnout, s jakou chci pokračovat. Na všechny se moc těším a věřím, že se mi budou líbit - třeba na takový Tekutý písek nebo na Spící obry slýchám tolik chvály... Moc děkuju svým blízkým za to, že moji knihomolskou - prostorově i finančně náročnou - vášeň chápou a že mě v ní tak bezvýhradně podporují 💖 💖 💖
Červencový souhrn
Počet nových knih: 17
Počet koupených knih: 8
Počet recenzních výtisků: 2
Počet knih jako dárky: 6
Počet vyhraných knih: 1
1. I viděl Bůh, že je to špatné (Otto Weiss) 
2. Casino Royale (Ian Flemming)
3. Bílá jako sníh, rudá jako krev (Alessandro d'Avenia)
4. Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
5. Maják v bouři (Tara Sivec)
6. Labyrint (Sigge Eklund)
7. Pád (R. J. Pineiro)
8. Volavka (S. J. Bolton)
9. Tak to je, tak to bude (S. J. Bolton)
10. Stopy v krvi (Steve Robinson)
11. Otolína ve škole (Chris Ridell)
12. Spící obři (Sylvain Neuvel)
13. Tichá modlitba (Angela Marsons)
14. Dívky z trajektu (Lone Theils)
15. Tekutý písek (Malin Persson Giolito)
16. Náměsíčná (Chris Bohjalian)
17. Vypravěčka (Jodi Picoult)
Prázdniny jsou v půlce a přichází srpen. A s ním nejen tropická vedra, ale také novinky na pultech knihkupectví. Jaké tituly mě zaujaly tentokrát? Upřímně, není jich moc a z většiny se nejedná o něco, co bych opravdu nutně potřebovala. Budu proto ráda, když mi v komentářích dáte tipy na to, na co se těšíte Vy a co si nenecháte ujít. Vyjde v srpnu nějaká kniha, kterou prostě musíte mít? 😉

Kdes byla včera v noci (Lynn Crosbie)
Nejsem žádný fanda fanfikcí, ani blázen do Kurta Cobaina, nicméně tenhle titul mě dokázal zaujmout. Nejprve svou obálkou, a pak i anotací. Nepatří ke knihám, pro které bych hned běžela, ale pokud si přečtu nějaké pochvalné recenze, věřím, že si ke mně cestu časem najde.
Originální dílo „fan fiction“ Kdes byla včera v noci, napsané emocionálně evokativním jazykem Lynn Crosbieové, je imaginativním, dojemným a černohumorným románem o neústupnosti lásky. Evelyn Grayová je osamělá šestnáctiletá holka z maloměsta nedaleko Seattlu. Spolužáci ji šikanují, a tak většinu času tráví ve svém pokoji a povídá si s plakátem Kurta Cobaina. Její matka je alkoholová troska seattleské grungeové scény, jejíž vzpomínky, knihy a hudba podnítí Evelynin zájem o Kurta Cobaina – lásku tak hrozně silnou, že mrtvého zpěváka přivolá zpět mezi živé. Ti dva rychle propadnou jeden druhému a drogám. Proslaví se jako hudebníci, které provázejí skandály, navzdory vzájemné oddanosti je sžírá vášeň, žárlivost a násilí.

Panenka (Hollie Overton)

Panenka vypadá velmi slibně. Loni jsem četla skutečný příběh Jaycee Dugard, a od té doby jsem docela zvědavá na téma únosu a dlouholetého věznění i ve fiktivním příběhu. Novince od Hollie Overton proto asi dám šanci.
Lily poprvé za osm let neslyší cvaknutí zámku a hned ji to napadne: Taková šance už se nemusí opakovat! Po osmi letech se jí povede i s dcerou uprchnout ze spárů jejího učitele ze střední školy, který ji unesl, bil, znásilňoval a dokonce ji přivedl do jiného stavu. Když se však konečně dostane na svobodu, zjišťuje Lily, jak moc se za tu dobu svět změnil – otec mezitím zemřel, sestra, která si nikdy nepřestala zmizení svého dvojčete vyčítat, chodí s bývalým přítelem Lily, a jak se ukazuje, její věznitel si celá léta budoval dokonalé alibi.

Zimní muži (Jesper Bugge Kold)

Zimní muži jsou tím jediným absolutním srpnovým - jak se říká hezky česky - must-have! Těším se na ně už strašně dlouho a jsem ráda, že jejich vydání je konečně tady.
Dva bratři, Karl a Gerhard, žijí poklidným životem v rodném městě Hamburku. Karl se po smrti otce ujímá vedení rodinné textilní továrny. Žije ve šťastném manželství se ženou a čtyřmi dětmi. Gerhard je profesorem matematiky na univerzitě. Po smrti manželky a dcery se plně ponořil do práce a psaní knih. K moci se ovšem dostává Adolf Hitler a oběma bratrům se začíná otřásat země pod nohama. Proti své vůli se oba stávají součástí nacistické mašinerie a jsou nuceni podílet se na věcech, se kterými sice nesouhlasí, ale zároveň se proti nim nedokáží postavit. Karl se dostává na francouzskou i ruskou frontu a Gerhard organizuje židovské transporty do koncentračních táborů. Oba jsou zatlačeni až do krajnosti, což je hluboce poznamená. Vyprávění osciluje mezi rodinným životem v Hamburku a událostmi na frontě i v Německu za války. Napínavý příběh ukazuje, jak rychle se normální, civilizovaný život může proměnit v absurdní zmrzačenou skutečnost během války i jak těžké je hledání vlastního já po jejím skončení.

Nuly (Chuck Wendig)

Nuly jsou sice zajímavě znějící thriller, ale obávám se, že bude na můj vkus násilně "cool". Ale uvidíme, třeba mě překvapí. Každopádně si určitě nejprve počkám na recenze.
Tahle pětice by se v normálním životě nejspíš nikdy nepotkala. A přesto se ocitnou na tajném místě jako nedobrovolní spolupracovníci. Jedno mají totiž společné – veterán ze staré školy, internetová aktivistka-muslimka, podvodníček tmavé pleti, dobrosrdečný pozér a drsná trollka jsou prvotřídní hackeři. Takže dostali na vybranou: buď několik let vězení, nebo jeden rok plnění zakázek pro vládu. Za mříže se nikomu nechce, ale hacker prostě musí hackovat, a tak si nesourodá skupinka, která si říká Nuly, krátí své nechtěné zaměstnání tím, co umí nejlíp. A brzy objeví, že je dohromady nesvedla ani náhoda, ani genialita policie – za vším stojí někdo mnohem nebezpečnější. Někdo, nebo spíš něco, co se vymklo kontrole… Divoký sci-fi thriller Nuly se neutuchajícím tempem a všudypřítomnou akcí i humorem vyrovná superhrdinským filmovým trhákům.
Veškeré obrázky a anotace v tomto článku jsou převzaty z webu www.neoluxor.cz.
Je to pár dní, co jsem se seděla s celou rodinou u stolu a kolem domu nám v ten moment projížděla záchranka. Jako pokaždé mi zvuk sirény připomněl, že mám milion důvodů ke vděku za každou chvilku naplněnou klidem a mírem, bezpečím, všedností, přítomností mých blízkých. A podobně se cítím vždy, když čtu knihy o druhé světové válce, nebo – možná lépe řečeno – o lidském utrpení obecně.

Tímto mnohokrát děkuji nakladatelství Jota a jmenovitě moc milé Lucii za možnost spolupráce a za poskytnutí recenzního výtisku.

Téma druhé světové války mě vždy velmi zajímalo, jak již jistě mnozí čtenáři tohoto blogu vědí. V rámci nové spolupráce s nakladatelstvím Jota se mi do ruky dostala velmi silná kniha I viděl Bůh, že je to špatné. Autorem této novely je terezínský vězeň Otto Weiss, jehož život válka ukončila v roce 1944 v Osvětimi. Už před časem jsem četla Deník 1938 – 1945, což jsou deníkové záznamy jeho dcery Helgy, která se ostatně postarala o ilustrace otcovy novely. Právě Helžino vyprávění mě samozřejmě zaujalo a ihned po dočtení jsem věděla, že si chci přečíst i knihu jejího Otty Weisse.
I viděl Bůh, že je to špatné je v žánru válečné literatury atypickým počinem. Otto Weiss v ní vypráví příběh samotného Boha, který jako obyčejný muž sestupuje z nebes do terezínského ghetta, aby na vlastní oči viděl, co se v něm děje. Právě na pozadí příběhu Arona Gottesmanna je v novele vykreslen každodenní život v ghettu. Jsou zde popisována úskalí a útrapy přežívání v nelidských podmínkách vytvořených nacistickým režimem, ale také okamžiky lidskosti a pochopení. Samotný Bůh, nepřipraven na utrpení a bolest takových rozměrů, nevěřícně sleduje dění kolem sebe, vstřebává úzkost, strach a potupu vězněných lidí, a postupně odkrývá fungování Terezína a praktiky nacistického režimu, ve kterém jedni hluboce trpí a druzí si prostopášně užívají blahobytu.
Na knize čtenáře kromě tématu samotného jistě zaujmou dvě věci. Tou první představuje taková teskná poetičnost jazyka, kterým Weiss příběh vypráví. Text je psaný opravdu nádherně a těžko uvěřit, že sbírka tolika krásných slov a obratů, mezi něž se jistě řadí i slovní hříčka Aron Gottesmann z Himmelblau (schválně, kdo víte, co vlastně znamená?), popisuje ve skutečnosti tak smutné a politováníhodné zážitky a dokumentuje tak nešťastné osudy milionů lidí, kterých se druhá světová válka dotkla. Druhou jsou pak neskutečně silné ilustrace Helgy Weissové, jejichž sílu jsem já poznala již v jejím Deníku. Je neuvěřitelné, jak dokázala tehdy velmi mladá Helga zachytit v relativně jednoduchých obrázcích každodenní, ale i hrůzně dramatické výjevy ze života v ghettu.
I viděl Bůh, že je to špatné patří v mých očích k titulům, které by rozhodně měly mít své místo v těch slavných seznamech maturitní četby. Toto jsou příběhy, které lidem dají opravdu mnoho, které vás změní, které se postarají o to, že spoustu věcí už nikdy neuvidíte stejně, jako předtím... Navíc, zrovna tato kniha patří k těm, které jsou velmi přístupně napsané i pro mladší ročníky, neodradí ani svou délkou. Já vřele doporučuji naprosto všem – ať už se o téma druhé světové války zajímáte, nebo ne, tato novela rozhodně stojí za přečtení a za Váš čas. Pokud se do ní pustíte, rozhodně nebudete litovat. Ode mě dostává jasných pět hvězdiček, tedy plný počet, a velké doporučení všem kolem.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy: I viděl Bůh, že je to špatné
Autor: Otto Weiss
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 112
Vy už jste tuto knížku četli? Jak oslovila vás? Nebo se ji číst chystáte? Anebo vás třeba vůbec nezaujala? Budu ráda, když se o svoje názory a dojmy podělíte v komentářích. A můžete mi taky rovnou říct, jaká knížka s tématem druhé světové války (a klidně i fikce, prosím!) je pro vás top a doporučujete ji, kudy chodíte? Za mě je to Utekl jsem z Osvětimi od Rudolfa Vrby, zatím asi nejsilnější kniha tohoto žánru, jakou jsem kdy četla. Třeba to bylo tím, že jsem byla mladší a že jsem neměla tolik válečné literatury načteno... Ale na tuto knihu nikdy nezapomenu. Za ty roky k ní přibylo mnoho dalších příběhů, které se mi vryly do paměti a do srdce. I viděl Bůh, že je to špatné je jednou z nich.