Nejnovější

Čtenářský klub My čteme už se mílovými kroky blíží ke svým prvním narozeninám – oslaví je na začátku října, kdy vstoupíme do druhého roku společného čtení. Asi tedy je poměrně ostudné přiznávat, že autorka projektu sepisuje první článek o některé z přečtených knih až teď. Jenže je to tak, takže já si teď potichu projdu svojí knižní uličkou hanby a pak na to zapomeneme, jo?
Nechci články věnující se našemu společnému čtení pojímat jako recenze. Přeci jen čteme klasiku, a mně přijde dost troufalé nějak kriticky recenzovat takováto velkodíla. Takže bych to ráda dělala jako takové dojmy z knihy, co mě bavilo, co se mi líbilo, a co mě třeba naopak tolik neoslovilo.
Ten první článek jsem se rozhodla věnovat titulu, který pro mě byl z těch společně čtených asi nejemotivnější, a navíc vždy bude patřit k silným příběhům, ke kterým se chci vracet celý život. V rámci čtenářského klubu jsem Smrt krásných srnců četla podruhé, a přestože jsem ji dočetla před pár dny (a ano, vím, že to byla květnová kniha), mohla bych se do ní pustit hned teď znova.

Ze Smrti krásných srnců od Oty Pavla mi odjakživa bylo smutno. Ať už knižní, nebo velmi zdařilé filmové zpracování, mě vždy tak teskně dojímalo. Jednotlivé povídky, které dohromady skládají obraz předválečného, válečného i poválečného života, jsou plné úsměvných okamžiků i chvil zoufalství. Tahle útlá knížka pro mě proto již dlouhé roky představuje ztělesnění něčeho, co je hořkosladké. Z prvního čtení jsem byla dojatá, ale nadšená. Druhé čtení pro mě bylo mnohem silnějším zážitkem, vše jsem vnímala nějak víc zblízka a konec – přestože jsem ho už znala – mě zasáhl snad více, než když jsem jím byla poprvé překvapena.
Nabízí se otázka, proč se nejen já, ale mnozí další čtenáři k dílům Oty Pavla tak rádi vracejí, proč je čtou opakovaně a proč je jeho dílo stále aktuální. Já odpověď na všechny tyto otázky spatřuji v hluboké lidskosti jeho příběhů a jeho postav. Takový Leo Popper je otcem a manželem, ale zároveň i bonvivánem a věčným mládencem. Jeho chování čtenáři místy přijde okouzlující a místy kulantně řečeno nevhodné a úsměvné. Je to postava, která žije, která není uvězněna v jednotlivých písmenkách. Jeho až dojemné splynutí s přírodou a hluboký obdiv ke krásám prostředí, ve kterém se mu poštěstilo žít, je něčím, co mě zvláště ve Smrti krásných srnců velmi silně oslovuje a s čím souzním. Tak krásně popsané české lesy, řeky a stráně jen tak nenajdete.
Smrt krásných srnců svým čtenářům připomíná, o co v životě vlastně jde – jednoduše o to život prožít, se všemi jeho světlými i temnějšími chvilkami, být přítomen a dokázat ocenit to, co máme právě teď, ale zároveň se nikdy nevzdávat velkolepých snů, protože i ty se mohou splnit.
Co jste si z přečtení Smrti krásných srnců odnesli Vy? A četli jste knihu také víckrát? Přijde Vám, že v ní objevíte s novým čtením něco jiného než předtím?
Určitě budu moc ráda, když se o svoje dojmy podělíte v komentářích,
Kristýna
Jen z mála věcí na světě mám takovou radost jako z možnosti vychválit v recenzi opravdu povedenou knihu. Fakt. Protože vím, kolik je za tou dobrou knížkou úsilí, a nejen autorova. Protože si uvědomuju, že to, co držím v ruce, je výsledkem mnohaměsíčního a mnohaletého snažení. Jsem pak přirozeně ráda, když tu snahu mohu ze srdce ocenit a všem kolem říkat: „Hele, tohle je děsně dobrý, to si musíš přečíst.“ 
A přesně z těchto důvodů tak ráda recenzuju knihy od nakladatelství Domino. Nejenže mají čich na výborné tituly, českému čtenáři je navíc přináší s láskou a důslednou péčí, která se přirozeně na té finální podobě našeho vydání výrazně odráží. Někdy si říkám, že už to snad musí vypadat blbě, že všechny jejich knihy tak chválím, ale ony jsou všechny tak dokonalé, že se s tím nedá nic dělat. Domino je pro mě synonymem dobrého čtení a jejich červnová novinka Zmizelý od C. L. Taylor je dalším důkazem této skutečnosti.

Nakladatelství Domino tímto moc a moc děkuji za naši spolupráci a za poskytnutí tohoto recenzního výtisku.

Patnáctiletý Billy Wilkinson beze stopy zmizel. Ubíhají měsíce a jeho rodina se pod vlivem tragické události postupně rozpadá. Na povrch vyplouvají nejrůznější temná tajemství, která před sebou jeho matka, otec, bratr a bratrova přítelkyně dlouho úzkostlivě střežili. Co se Billymu stalo? Je naživu? Je mrtvý? Vrátí se někdy domů?
Zcela upřímně se přiznám, že ze všech tří autorčiných knih, které u nás Domino vydalo, mě asi nejvíce oslovil příběh Lži. Téma Zmizelého mi přišlo v současné chvíli opravdu hodně mainstreamové – rodina s temnými tajemstvími je teď námětem spousty thrillerů. Je ovšem pravdou, že C. L. Taylor se s poměrně průměrným námětem rozhodně vyrovnává velmi nadprůměrně. Způsob, jakým odkrývá události, které tvoří linii příběhu, je bravurní. Navíc do tématu rodinných tajemství vplétá i další motivy, které velmi vhodně propracovává tak, aby byly pro samotný příběh přínosem, ale neodváděly pozornost od hlavních událostí. Ať už jde o Claiřinu disociativní amnézii, o to, jak vnímáme své milované, nebo o různé způsoby vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka, vše je zpracováno smysluplně a do děje to zapadá. Prostě dokonalost. Největší devizou příběhu pro mě pak asi byla jeho tíha – to, co se v knize odehrává, je opravdu velmi tísnivé a smutné, děsivé a chladné. Po přečtení mě ovládl velmi stísněný pocit beznaděje a těžko jsem se rozhodovala, koho z dotčených lituji více.
Mám dojem, že o Zmizelém by se celkově dalo říci, že stojí na postavách. Těm autorka věnovala skutečně mikroskopickou pozornost, díky čemuž jsou neuvěřitelně živé, různorodé, nevyzpytatelné a lidské. O schopnosti C. L. Taylor nechat postavy ožít, nemít je jen na papíru, jsem mluvila už v předchozích recenzích. Tuto svou dovednost v této knize dotáhla k naprosté dokonalosti. A je to právě síla postav, která pro mě velmi zdárně dotahuje v knize to, co mi přišlo slabší u samotného tématu. Zpracování postav totiž mainstreamové není ani trošičku. Postupný vývoj jednotlivých aktérů tohoto smutného příběhu je velmi přirozený a uvěřitelný, a to i přesto, jak těžkému osudu jsou vystaveni. To, co by pro Vás na začátku bylo velmi nepravděpodobným vyústěním celého příběhu, dává na konci ten nejjasnější smysl.
Ten neuvěřitelný pokrok, který je u C. L. Taylor s každou další knihou více než patrný, s oblibou srovnávám s rozvojem Gillian Flynn, jejíž tituly se také v průběhu času markantně proměňují a dle mého názoru zlepšují. Na autorku Zmizelého jsem díky nadšení z předchozích dvou knih kladla opravdu vysoké nároky – a samozřejmě jsem se bála toho, že právě tato očekávání, kterým jsem se za žádnou cenu nebyla schopná ubránit, mi dojem z knihy zkazí. Mám velkou radost, že mohu říci, že Zmizelý je kniha tak vynikající, že předčila i moji velmi vysoko nastavenou laťku. Po přečtení jsem nebyla zklamaná ani omylem, snad jen otřesená a smutná ze syrovosti příběhu, který nám autorka předložila.
Kniha ode mě samozřejmě po zásluze dostala plných pět hvězdiček a vřele ji doporučuji dál. Smlsnou si na ní i ti z Vás, kdo už mají v tomto žánru něco načteno a jen tak něco je do kolen nedostane. Nečekejte brutalitu ve stylu Adlera-Olsena anebo scény jak z akčních filmů, ve kterých exceluje Paul Finch. Čekejte velmi úzkostlivé, tísnivé čtení o tom, že i když jste dobří lidé a snažíte se sebevíc, někdy se život prostě jen... nepovede.

Knihu si můžete koupit zde.

Název knihy (originál): The Missing
Název knihy (česky): Zmizelý
Autor: C. L. Taylor
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 432
Povězte mi, už máte Zmizelého za sebou? Jak se Vám líbil? Nebo se na něj chystáte? A četli jste od autorky i Lež a Nehodu? Vyzdvihli byste některý z těchto titulů? A jaká kniha Vás naposledy sevřela úzkostí a smutkem, který byl vtisknut do jejích řádků? Vyhýbáte se smutným příběhům, nebo je dokážete prožít a ocenit?
Budu moc zvědavá, co všechno mi v komentářích povíte.
Mějte se moc pěkně,
Kristýna
Přátelé, vítejte u nového článku! Dnes to bude právě čtu, ale mám tu pro Vás rozepsané dvě recenze, takže snad je nač se těšit a budu ráda, když ke mně v příštích dnech zavítáte :)
Víte, vždy jsem byla zarytý "jednočtenář". Četla jsem jednu knihu a teprve, když jsem s ní byla hotová, posunula jsem se k dalšímu příběhu. Časy se mění, člověk se mění a ze mě je "mnohočtenář". Dnes Vám ale chci ukázat jen jednu z knížek, které právě čtu, Vám všem jistě dobře známou Hanu od Aleny Mornštajnové. Pustila jsem se do ní dnes dopoledne a musím Vám říct, že se mi jen těžko odcházelo k práci. Autorka píše skutečně skvěle a já už po chvilce tuším, že jejím dalším knížkám nejspíše neodolám. Je to celé takové hrozně dojímavé a lidské, jsem zkrátka už teď docela dost unesená. Jak to máte Vy, zamilovali jste si Hanu a Alenu Mornštajnovou také? ♥
Budu ráda, když se v komentářích podělíte nejen o knižní dojmy, ale taky o to, jak trávíte letní měsíce :)
Na sociální sítě mě v osobním životě dvakrát neužije (můj facebook, kde je k vidění jen profilovka a cover fotka a absolutně nic víc, by mohl vyprávět), ale co se blogu týče, moc ráda je ke komunikaci s Vámi používám. Kolik milých lidí už jsem jejich prostřednictvím za dobu svého blogování poznala... S přehledem to u mě ale vede instagram, který je nejen komunikačním kanálem, ale také zdrojem inspirace. Pokukuji, zaznamenávám a učím se, jak dělat to, co mám ráda, lépe. Pravda, za těmi nejlepšími bookstagrammery nestačím ani koukat, ale focení mě čím dál tím víc baví, a to je důležité. Jaké fotky se podle mě celkem podařily v červnu?
Asi se nikdy nepřestanu smát tomu, jak jsme si s Hankou (Hanka the Bookworm) na začátku našeho blogování pod články navzájem slibovaly, že už ty přírůstky tedy konečně omezíme. A ejhle, o rok a půl později jsme stále stejně nepoučitelné a čísla nových knih každý měsíc jen těžko omezujeme... tedy alespoň já s tím mám problém rozhodně! Červnovou hromádku deseti kousků jsem ostatně stihla nasyslit během posledního týdne v měsíci. 🙈 Když ono se těm knižním krasavicím tak těžko odolává. Pojďte se se mnou pokochat 😉
Když pominuly všechny stresy, vyrazila jsem jeden den naprosto bezcílně ven z domu a užívala si pocit, že nikde nemusím v určitý čas být a že nemám jasně definováno, co zrovna musím v kterém momentě dělat. Zabloudila jsem na chvilku i do knihkupectví, pochopitelně, a objevila tam tyhle parádnice dohromady za tři stovky (jako pardon, ale to se tam pak nedá nechat).
Na Rasputinův stín od Domina jsem koukala už na buxu, nakonec jsem odolala, ale když jsem na něj znovu narazila naživo, už jsem to nevydržela. Pak jsem objevila Smrt má oči mojí dcery, kterou mám na svém wishlistu už pěkně dlouho, a ve slevě za 49 Kč! Jasná volba. Trojici jsem doplnila novinkou Dcera někoho jiného, na kterou se těším, ale slyšela jsem i zklamané ohlasy, tak se bojím, abych nebyla podobně našňupnutá jako při čtení Ví o tobě.
Asi nejemotivnější přírůstek měsíce pro mě představuje Agnes. Dlouho vytoužená kniha, která se nedávno objevila v nabídce Levných knih. Jenže znáte to, zdá se, že budete mít volno, a pak najednou lítáte jako hadr na holi a nic nestíháte. Už jsem se představy, že Agnes skutečně ulovím, dočista vzdala, když jednoho dne... ji vytáhla maminka z kabelky, když přišla z práce. Která maminka se v tropickém vedru žene po náročném dni v práci do Levných knih, aby pořídila knížku, o které se jí víceméně mimochodem zmínila její dospělá dcera? Ta nejlepší maminka, já vím! ♥ ♥ ♥
Další hromádku novinek představuje objednávka z buxu. Prozradím Vám, že v balíčku společně s těmito fešandami přicestovala také jedna knížka pro Vás, takže brzy bude nějaká letní soutěž 😊 Největší radost asi mám z knih Jména čísel, kterou chci dlouho a teď byla na buxu za 44 Kč, což je parádní.
Poslední novinkou, která se do červnových přírůstků procpala na poslední chvíli, je Zmizelý. Za mě jedna z nejočekávanějších novinek tohoto roku. Od autorky mám za sebou Nehodu i Lež, obě knihy byly skvělé, takže se na Zmizelého neskutečně těším a jsem zvědavá, co si pro nás C. L. Taylor připravila tentokrát. Moc děkuji Dominu za recenzní výtisk, už se těším, až se do něj pustím :)
A tady máme všechno hezky pohromadě. Každá vypadá neskutečně lákavě, že? Nevím, kam dřív s očima (a časem).
Červnový souhrn vypadá tedy takto:
Počet nových knih: 10
Počet koupených knih: 8
Počet recenzních výtisků: 1
Počet knih jako dárky: 1
Počet vyhraných knih: 0
1. Rasputinův stín (Raymond Khoury)
2. Smrt má oči mojí dcery (Jessica Treadway)
3. Dcera někoho jiného (Amy Gentry)
4. Agnes (Hannah Kent)
5. Jména čísel (Hans-Joachim Lang)
6. Kabinet milostných dopisů (Alyson Richman)
7. Útěk z teritoria smrti (Tom Isbell)
8. Všechno mi řekni (Lisa Jackson)
9. V údolí lišek (Charlotte Link)
10. Zmizelý (C. L. Taylor)
Jaký byl v rovině novinek Váš červen? Jaké knihy jste si pořídili a nesáhli jste třeba po nějakém stejném titulu, jako já? A láká Vás něco z mého výběru?
Budu se moc těšit na Vaše milé komentáře a přeji Vám nádherný den! 😊
Kristýna
Ahoj, přátelé!
Vítám Vás u nové recenze. Dnes pro Vás mám nachystanou jednu hororovou klasiku, kterou jistě zná skoro každý z nás... Psycho od Roberta Blocha.
Jak už to tak u mě bývá, i tenhle kousek si ke mně našel cestu přes bux. Dlouho jsem si celou trilogii chtěla pořídit, protože mě neuvěřitelně uchvátil film, a když se všechny knihy objevily ve slevách, nebylo možné odolat :)
Mary Craneová ukradne v práci 40 000 dolarů a spěchá za svým milým. Počasí jejímu útěku ale nepřeje a cesta je velmi náročná, Mary proto uvítá záchranu v podobě malého motelu u silnice. Motel vede trochu podivínský Norman Bates a kromě něj a Mary už v motelu nikdo není. Pouze v domě na kopci za motelem na Batese čeká jeho matka, které se vřelost, kterou Norman projevuje směrem k Mary, vůbec nezamlouvá, a proto vezme situaci do svých rukou.
Příběh je jistě klasikou žánru, nicméně pro mě byl také největším zdrojem zklamání. V knize není vůbec vystavěn a s tak dramatickým důrazem, jaký bych očekávala. Ba naopak, já se při čtení dokonce velice často nudila a mráz mi po zádech opravdu neběhal. Jsem z toho nemile zaskočená, protože jsem něco podobného vůbec neočekávala. Ale bohužel, kniha je plná monotónního popisování bez jakékoli snahy o gradaci příběhu, vyprávění z pohledu několika různých postav také není využito tak, aby přidalo na atraktivitě a napětí.
Nemyslím si, že je toto zklamání způsobeno tím, že jsem dříve viděla film. Naopak, moje zkušenost je taková, že pokud vidím napínavý film a až po něm čtu knihu, podle které byl natočen, jsem napnutá určitým způsobem snad ještě víc. Člověk má takové to očekávání, zda to bude v knize stejné, nebo zda se něco zvrtne trochu jinak. Vždy jsem si čtení po zhlédnutí filmu dokázala užít se vší parádou, byť stejně jako většina z Vás preferuji pořadí „kniha > film“. U Psycha tomu tak bohužel nebylo.
Ani jednotlivé postavy to moc nezachránily. Žádná z nich na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Jsou ploché, nepříliš propracované a v mnohých případech také nepříliš rozumné. S ohledem na téma a na ústřední zápletku je samozřejmě poměrně zajímavé sledovat samotného Normana Batese, ale ani tato postava pro mě nenaplnila svůj potenciál. Myslím, že tváří v tvář finálnímu rozuzlení šlo s gradací jednotlivých postav pracovat mnohem působivěji a dramatičtěji. Stejně jako v případě námětu autor zoufalým způsobem nevyužil možnosti, které se přímo nabízely.

Bloch mě moc nezaujal ani svým vypravěčským stylem, takže budu síly na přečtení dalších dvou dílů sbírat asi docela těžko. Jeho styl je pro mě hrozně jednotvárný, takový těžkopádný, přijde mi, že to směřuje odnikud nikam a hlavně mě překvapuje, jak perfektně se autor dokázal v příběhu s potenciálem ke strhujícímu zpracování vystříhat jakékoli gradace. Kdyby to nebylo smutné, je to skoro obdivuhodné.


Je asi jasné, že můj celkový dojem není nějak zvlášť úžasný. Když se ohlédnu zpátky, bez přečtení téhle knihy bych se asi obešla. Jsem zvědavá, zda v dalších dílech dojde k nějakým změnám a ke zlepšení, třeba zjistím, že zde mě o požitek fakt připravilo to, že jsem nejprve viděla film. Na zbylé dva díly se chystám, ale ne s nadšením a nedočkavostí, což mě samozřejmě mrzí.
Nejlépe bych to asi shrnula tak, že mi v celé knize chyběla ta správná atmosféra. Strach, napětí, děs, nejistota, úzkost. Nic tam nebylo. Jen strohé popisy událostí bez jakékoli naléhavosti. A když thriller či horor nemá atmosféru, je to asi celkem průšvih.
 
Název knihy (originál): Psycho
Název knihy (česky): Psycho
Autor: Robert Bloch
Rok vydání (originál): 1959
Rok vydání (česky): 2014
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 176
Je tu někdo, kdo Psycho četl? Jak na Vás zapůsobilo? A případně, jaká podobná hororová klasika je Vaším favoritem, co byste doporučili ostatním čtenářům?
Budu se těšit na Vaše komentáře!
Mějte se moc pěkně,
K
Každý student, ať již bývalý či současný, důvěrně zná to období beznaděje, kdy je každé místo v domě zavaleno papíry a obaleno lepíky, kdy s myšlenkou na konkrétní látku uléhá ke spánku a ráno se s ní v hrůze probouzí, a kdy neexistuje žádný vnější svět - jen Vy, prezentace, poznámky a v posledních záchvatech paniky taky vítaná společnost strejdy Googla. Poslední dva dny je povolená i pekelná Wikipedie, studnice vědomostních perel a životních omylů.
A tak, přestože jsem za poslední dva měsíce načetla bezpochyby tisícovky stran, v knižním směru to nebylo dvakrát slavné. A protože jeden chudý a ostudný článek je lepší než dva chudé a ostudné články, rozhodla jsem se květnové a červnové přečteno spojit do jednoho. Pojďte se tedy se mnou mrknout, jaké tituly mi v posledních týdnech dělaly společnost.
Na začátku května jsem přečetla novinku od nakladatelství Domino, knihu Co jsme si neřekli od Roryho Dunlopa. Tenhle konverzační román o manželství, nedorozumění a o tom, jak daleko někdy je od slov k činům, mě hodně dostal (především tím koncem!) a ráda ho doporučuji dál. Celkem ode mě dostal krásné 4 hvězdičky a detailní recenzi si můžete přečíst tady:
Recenze - Co jsme si neřekli
Po Co jsme si neřekli jsem se pustila do těžkého tématu druhé světové války. Příběh Evy Mozesové Korové, který sepsala v knize Děti, které přežily Mengeleho, patří k těm nejsilnějším a nejlépe zpracovaným, s jakými jsem se v rámci tohoto historického období setkala. Opravdu vřele všem doporučuji - tuhle útlou knížku přečtete raz dva, rezonovat ve Vás ale bude dlouho. Jasných 5 hvězdiček a i v tomto případě již máte k dispozici plnohodnotnou recenzi:
Recenze - Děti, které přežily Mengeleho
Mým jediným červnovým dočteným společníkem pak byla novinka Ví o tobě od Sarah Pinborough. A pro mě jedno obrovské, příšerné zklamání. Od knihy jsem čekala něco naprosto jiného a přestože dokážu rozumět tomu, že někomu přijde nápad autorky geniální, mně to připadá jen a pouze jako nesmysl a jako taková typická jednoduchá cesta ven ze zápletky. Recenze bude už brzy, takže se těšte, pravděpodobně se rozparádím :D
A to je prosím vše! Taková menší čtenářská tragédie, viďte?

Květen 2017
Počet přečtených knih: 2

1. Co jsme si neřekli
- recenze -

| Rory Dunlop | 344 stran | 1. 5. 2017 - 14. 5. 2017 |
2. Děti, které přežily Mengeleho
- recenze -

| Eva Mozes Kor, Lisa Rojany Buccieri | 223 stran | 20. 5. 2017 - 23. 5. 2017 |
Počet přečtených stran: 567
Průměrný počet stran za den: 18 (au)

Červen 2017
Počet přečtených knih: 1

1. Ví o tobě
| Sarah Pinborough | 304 stran | 23. 5. 2017 - 15. 6. 2017 |
Počet přečtených stran: 304
Průměrný počet stran za den: 10 (au au)

Takže tak, slavné to vážně nebylo, ale teď se do čtení opírám, co můžu. Dočítám rozečtené knížky (a že jich je) a hlavně se těším na spoustu těch, které na mě čekají v knihovně. Snad tedy bude dostatek času a snad se dostanu zpět na své tempo ze začátku tohoto roku, kdy pro mě devět knih za měsíc představovalo standardní dávku čtení.
Jak jste na tom se čtením teď Vy? A je pro Vás léto obdobím, kdy toho přečtete více, nebo naopak méně? Které roční období je podle Vás ke čtení nejvhodnější? A z neknižního soudku - co na léto plánujete? Nějakou pořádnou dovolenou nebo spíše kratší výlety?
Budu zvědavá na Vaše zkušenosti, komentáře a letní plány! :)
Mějte se skvěle a užívejte hezké dny,
Kristýna