RC RECENZE | I viděl Bůh, že je to špatné (Otto Weiss)

| 22:09 2 comments
Je to pár dní, co jsem se seděla s celou rodinou u stolu a kolem domu nám v ten moment projížděla záchranka. Jako pokaždé mi zvuk sirény připomněl, že mám milion důvodů ke vděku za každou chvilku naplněnou klidem a mírem, bezpečím, všedností, přítomností mých blízkých. A podobně se cítím vždy, když čtu knihy o druhé světové válce, nebo – možná lépe řečeno – o lidském utrpení obecně.

Tímto mnohokrát děkuji nakladatelství Jota a jmenovitě moc milé Lucii za možnost spolupráce a za poskytnutí recenzního výtisku.

Téma druhé světové války mě vždy velmi zajímalo, jak již jistě mnozí čtenáři tohoto blogu vědí. V rámci nové spolupráce s nakladatelstvím Jota se mi do ruky dostala velmi silná kniha I viděl Bůh, že je to špatné. Autorem této novely je terezínský vězeň Otto Weiss, jehož život válka ukončila v roce 1944 v Osvětimi. Už před časem jsem četla Deník 1938 – 1945, což jsou deníkové záznamy jeho dcery Helgy, která se ostatně postarala o ilustrace otcovy novely. Právě Helžino vyprávění mě samozřejmě zaujalo a ihned po dočtení jsem věděla, že si chci přečíst i knihu jejího Otty Weisse.
I viděl Bůh, že je to špatné je v žánru válečné literatury atypickým počinem. Otto Weiss v ní vypráví příběh samotného Boha, který jako obyčejný muž sestupuje z nebes do terezínského ghetta, aby na vlastní oči viděl, co se v něm děje. Právě na pozadí příběhu Arona Gottesmanna je v novele vykreslen každodenní život v ghettu. Jsou zde popisována úskalí a útrapy přežívání v nelidských podmínkách vytvořených nacistickým režimem, ale také okamžiky lidskosti a pochopení. Samotný Bůh, nepřipraven na utrpení a bolest takových rozměrů, nevěřícně sleduje dění kolem sebe, vstřebává úzkost, strach a potupu vězněných lidí, a postupně odkrývá fungování Terezína a praktiky nacistického režimu, ve kterém jedni hluboce trpí a druzí si prostopášně užívají blahobytu.
Na knize čtenáře kromě tématu samotného jistě zaujmou dvě věci. Tou první představuje taková teskná poetičnost jazyka, kterým Weiss příběh vypráví. Text je psaný opravdu nádherně a těžko uvěřit, že sbírka tolika krásných slov a obratů, mezi něž se jistě řadí i slovní hříčka Aron Gottesmann z Himmelblau (schválně, kdo víte, co vlastně znamená?), popisuje ve skutečnosti tak smutné a politováníhodné zážitky a dokumentuje tak nešťastné osudy milionů lidí, kterých se druhá světová válka dotkla. Druhou jsou pak neskutečně silné ilustrace Helgy Weissové, jejichž sílu jsem já poznala již v jejím Deníku. Je neuvěřitelné, jak dokázala tehdy velmi mladá Helga zachytit v relativně jednoduchých obrázcích každodenní, ale i hrůzně dramatické výjevy ze života v ghettu.
I viděl Bůh, že je to špatné patří v mých očích k titulům, které by rozhodně měly mít své místo v těch slavných seznamech maturitní četby. Toto jsou příběhy, které lidem dají opravdu mnoho, které vás změní, které se postarají o to, že spoustu věcí už nikdy neuvidíte stejně, jako předtím... Navíc, zrovna tato kniha patří k těm, které jsou velmi přístupně napsané i pro mladší ročníky, neodradí ani svou délkou. Já vřele doporučuji naprosto všem – ať už se o téma druhé světové války zajímáte, nebo ne, tato novela rozhodně stojí za přečtení a za Váš čas. Pokud se do ní pustíte, rozhodně nebudete litovat. Ode mě dostává jasných pět hvězdiček, tedy plný počet, a velké doporučení všem kolem.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy: I viděl Bůh, že je to špatné
Autor: Otto Weiss
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 112
Vy už jste tuto knížku četli? Jak oslovila vás? Nebo se ji číst chystáte? Anebo vás třeba vůbec nezaujala? Budu ráda, když se o svoje názory a dojmy podělíte v komentářích. A můžete mi taky rovnou říct, jaká knížka s tématem druhé světové války (a klidně i fikce, prosím!) je pro vás top a doporučujete ji, kudy chodíte? Za mě je to Utekl jsem z Osvětimi od Rudolfa Vrby, zatím asi nejsilnější kniha tohoto žánru, jakou jsem kdy četla. Třeba to bylo tím, že jsem byla mladší a že jsem neměla tolik válečné literatury načteno... Ale na tuto knihu nikdy nezapomenu. Za ty roky k ní přibylo mnoho dalších příběhů, které se mi vryly do paměti a do srdce. I viděl Bůh, že je to špatné je jednou z nich.

2 komentáře: Povídejte i Vy!

  1. Teda, to je zase silný článek. Respektive, silná knížka. Jsem na tom podobně, taky mě knížky tohoto druhu zajímají. Nejen o druhé světové válce, v podstatě čtu "ráda" všechny knížky o lidech, o jejich osudech, štěstí i neštěstí. A holocaust je docela plodný.
    Tuhle knížku jsem nečetla, ale určitě si ji přidám na svůj to read list. Přemýšlím, co bych ti třeba mohla doporučit. Z Terezína je krátká knížka od Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno", ta by se ti mohla líbit, je tam i plno fotek. Trošku z jiného soudku je Sůl moře nebo Chlapec v pruhovaném pyžamu. Nebo Habrmanův mlýn. Ale jestli chceš něco přímo z koncentráků a rovnou z Osvětimi, mohu doporučit Colette od Arnošta Lustiga. Je to hodně poetické čtivo, ale velmi silné. Mě svého času ta knížka strašně oslovila. tady máš kdyžtak odkaz na mou dávnou recenzi, nedávno jsem ji přetáhla ze starého blogu. :) http://vysvobozena.blogspot.cz/2013/11/colette-divka-z-antverp.html

    OdpovědětVymazat
  2. Krásná recenze, Kristý. Pro mě byla kniha taky velmi silným čtením, ale abych se přiznala, teď zpětně ve mně až tak tolik nerezonuje (na rozdíl od takové Hany, na kterou prostě nezapomenu nikdy). Já v téhle oblasti nemám moc načteno, vždycky mi to téma vadilo, ale poslední dobou jsem se nějak sesbírala a doufám, že do tohohle tématu proniknu víc. Válečné příběhy totiž budou mít vždycky hloubku a budou emotivní!
    Měj se krásně :)
    PS: Helžin deník mám doma připravený, tak snad na něj přijde brzy řada :)

    OdpovědětVymazat

Srdečně děkuji každému, kdo zde vyjádří svůj názor, zkušenost, či dojmy. Moc ráda si s Vámi o knížkách povídám a právě Vy čtenáři jste mou největší inspirací :)